Málokdy se podaří natočit film s tak bezútěšným závěrem, ze kterého nicméně divák odchází s novou chutí do života a nejasnou touhou vyrazit někam do neznáma.

Vicky (Rebecca Hall) a Cristina (Scarlett Johansson) jsou přítelkyně. Vypadají každá jinak a jejich přístup k životu i vztahům se zásadně liší. Nicméně rozumí si dost na to, aby spolu vyrazily na prázdniny do Barcelony, kde má Vicky jednak příbuzné a jednak nekonečnou zásobu materiálu pro diplomovou práci o čemsi, co mlhavě nazývá katalánskou identitou. Plány jim ovšem nečekaně zkříží „homme fatal“, čerstvě rozvedený malíř Juan Antonio (Javier Bardem), který obě dívky překvapí velmi otevřenou nabídkou kvalitního sexu. Vicky se zdráhá, Cristina fatalisticky podléhá, nakonec se ale do sítí pochopitelně zamotají obě. A poznají, k jakým pozoruhodným událostem může dojít, když se střetnou dvě Američanky a (evropský) kontinent.

Film Vicky Cristina Barcelona patří k těm, které se dají v základu charakterizovat jediným slovem – v tomto případě by to byla „hra“. Dokonce v několika významech zároveň. Hravý a nevážný je způsob, jakým se tu pracuje se zobrazením lidských citů, jak se nadsazují, karikují, téma vhodné pro velké milostné drama o několika hlavních postavách se překládá do lehké komedie, přičemž ale pořád zůstává příběhem typickým spíš pro tragedii. Humor jenom málokdy spočívá v přesně vypointovaném dialogu nebo dokonce gagu. Vyplývá primárně z ironie, z tónu, jakým se pronášejí tuctové svůdnické věty, jak se při nich herci tváří a jak hladce se vrší jedna okoukaná romantická situace na druhou. Zároveň se tu pro pobavení obecenstva předvádí studie několika charakterových typů, definovaných kulturou i společenským postavením: Jedna racionálně opatrná Američanka, jedna rádoby nespoutaná Američanka, jedna autenticky nespoutaná a proto nesnesitelná Španělka a jeden lehce jetý latin lover, který nemá tolik sebejistoty, jak se na první pohled jeví. Nebo přece jenom má? Všichni jsou každopádně dost materiálně zajištění na to, aby nemuseli chodit do práce, a nikdo z nich nejeví zájem o nic přízemnějšího, než je umění a romantické milování pod korunami stromů. A každý z nich má svoji vlastní perspektivu, kterou se na lásku dívá.

Vyprávění se pohybuje dopředu bez zvláštních kliček, dokonce tak, až to někomu subjektivně může připadat moc poklidné. Někteří recenzenti si třeba stěžují, že voiceover vypravěče je příliš popisný a zní jako předčítání knihy, ke které nám kdosi pouští obrázky. S přirovnáním docela souhlasím, ale za neobratnost to opravdu nepovažuji. Právě ta zdánlivá věcnost a neutralita může totiž být báječně zavádějící a dělá najednou z vypravěče poměrně nespolehlivou entitu. Co mu vůbec můžeme věřit? Když se Juan Antonio v jednom okamžiku pod stolem dotkne Vicky namísto Cristiny, je to opravdu jen omyl, jak pevně tvrdí vypravěč, nebo záměr? A pokud opravdu není nestranný, komu vlastně nadržuje?

Možná se všechno na první pohled zdá srozumitelné a snad i předvídatelné, ale právě jasnost a přímočaré naservírování událostí poskytují neobyčejně volný prostor k interpretacím, ke zpochybňování všeho viděného a slyšeného. Vicky Cristina Barcelona se potom dá pochopit různě. Chcete-li, máte možnost se spokojit s nekomplikovanou romantikou a užívat si tu „harlekýnovou“ rovinu příběhu – pak vás ale závěr nejspíš trochu zklame. Nebo lze film docela prostě chápat jako příběh vychytralého muže, který se během několika málo týdnů zvládne opakovaně vyspat se třemi výjimečně atraktivními ženami, aniž by mu to kterákoli z nich měla za zlé (a aniž by za to musel platit). Což je, technicky vzato, dost přesné shrnutí. Podobně se ve filmu dá najít i konfrontace dvou odlišných kulturních prostředí – na americké straně velmi řízená a regulovaná svoboda, na španělské straně pravá svobodomyslnost, která nevyhnutelně musí dřív nebo později skončit destruktivně. A konečně tu máme výsměch románovým představám o lásce, kvůli kterým nejsme schopni si vychutnat svoje reálné vztahy.

Film se s dokonalou pečlivostí vyhýbá čemukoli hlubšímu, komplikovanějšímu, hravě a bez jakéhokoli studu se vyžívá v prvoplánových klišé. Španělskou kulturu zastupuje Gaudí, Miró a večerní kytarové recitály v parku, tedy něco, o čem se dočtete i v tom nejhloupějším turistickém průvodci. Uličky jsou malebné a vypulírované, domorodci bohémsky ležérní, ústřední frajer řídí červený vintage sporťák a jeho domov vypadá tak nekompromisně umělecky, že jeho obyvatelům prostě nezbývá nic jiného než vařit, malovat a souložit v kuchyni na podlaze. Jenže to všechno je jenom součástí jedné velké zlomyslnosti, hry na romantiku, která nekončí žádným rozuzlením, natož klidným smířením. Ve chvíli, kdy Cristina a Vicky nastupují do letadla, jsou jejich city úplně stejně zmatené, ne-li zmatenější než kdesi v půlce příběhu. Kdyby (kdyby!) to bylo drama, došlo by s velkou pravděpodobností na mnoho slz a dlouhé minuty zdrceného hledění do dáli za oknem. Jenomže tohle drama není, což jenom všemu paradoxně dodává na cynismu, byť velice dobře ukrytém. Mladé Američanky odjíždějí ze Španělska snad i trochu poučené, ale přesto pořád nespokojené (a svým způsobem i neuspokojené). A není vyloučeno, že někde v pozadí se Woody Allen zlomyslně usmívá.