Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Match Point - Hra osudu | Match Point | 2005
csfd  imdb  kinobox
US premiéra: 20.01.2006
CZ premiéra: 06.04.2006
režie: Woody Allen
hrají: Scarlett Johansson, Jonathan Rhys-Meyers, Brian Cox, Emily Mortimer

Match Point - Hra osudu: Recenze


ikona
Cival
 

Recenzi na film Woodyho Allena se povětšinou sluší nakopnout citátem z některého mistrova opusu. Slogan z čerstvého díla ladně zažehne jeho charakterizaci, věta ukradená z allenovských klasik může naproti tomu vypomoci se zařazením do kontextu dřívější tvorby. Já si však vybral citát zdánlivě „off-topic“, jehož autorem je můj ctěný kolega Shushika: „Film s Brianem Coxem ve vedlejší roli... ten nemůže být špatný“. Ano, i tak lze pojmenovat zákonitosti, které cloumají naším universem. A kupodivu se (zase jednou) nemýlit.

Allenův thriller, který newyorskému užvaněnci vrátil chválu amerických kritiků, provází pověst „ne-allenovského“ filmu. Před vstupem do kina mi jeden můj slovutnější kolega vyhrožoval, že takovýto přídomek v recenzi nemám používat... nuže, potěším ho. Match Point je Allenův, co do dramatické výstavby, víceméně typický film (tím spíš uvažujeme-li v časovém horizontu širším než do půlky 90. let), jehož struktura přímo navazuje na pokusy v Melinda a Melinda. Před rokem si s rozpačitým výsledkem Woody Allen hrál s osudem jedné ženy, který může být nahlížen vesele i smutně, tak jak dovolí její „vykladač“ a jak zkonstruuje její příběh. Něco velice podobného provozuje Match Point, čitelná scenáristická hříčka, jejímž středobodem jsou teze „radši být šťastný, než hodný“ a „o našich životech rozhoduje zásadně štěstí“, na něž Allen posléze nabaluje strohou thrillerovou zápletku o pěti postavách z anglické high-class.

U Woodyho komedií i nahořklých dramat je vždycky cítit jeho roztržitá obrýlená postavička, která buď projektuje sebe sama do postav, nebo přímo odehrává hlavní part. Snad u žádného Allenova filmu jsem se nedokázal – nevnímaje autora - vcítit do postav, angažovat se do jejich emocionálních kotrmelců: Ale vlastně to nebylo cílem mým, ani Allenovým. Jeho filmy jsou v tomto smyslu jedinečné. A Allen toto specifikum zachoval i pro Match Point, pročež se vyplatí nepodléhat rozpakům z odosobněného pohledu na milostný trojúhelník, nýbrž užívat si radost ze hry.

Allenova scenáristická stavba rozkošnicky ohledává thrillerový žánr v jeho „osudové formě“, v níž vůle vypravěče i touha překvapovat mají mnohem více moci než „realistická“ psychologie postav. Samozřejmě, že vztah mezi milenkou a mužem, který slibuje, že se dá rozvést, je odpozorován i zpracován excelentně a nejeden nevěrný pán/ zhrzená dáma uvidí v Match Pointu sebe sama. Woodymu ale při zaplétání story utekla minimálně postava Noly (jako obvykle exkluzivní – po všech stránkách – Scarlett Johansson): Zprvu čítanková femme fatale, žena vědomá si svých předností, svého šarmu, slečna nad věcí schopná pomrkáváním dohnat muže k šílenství, zkrátka mezistupeň mezi Hitchcockovými blondýnkami a cudnou verzí Sharon Stone, zprvu mizí v mlžném oparu a vyzařuje nedobytnost, posléze se kvůli Allenovu nasměrování příběhu mění v zoufalou hysterku, která ječí na slabocha ve své posteli. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mě tenhle posun přišel nevěrohodný (v rámci žánrového schématu dokonce nemístný) a na poměry Noly v první polovině filmu navíc příliš obyčejný. Problémy mám i s postavou Chrise (vynikající Rhys-Meyers) – tenisových instruktorů začtených do Dostojevského a poslouchajících operu jsem totiž v životě mnoho nepotkal.

Allenovi tyhle nedostatky v realizaci nicméně můžu odpustit, protože představují v podstatě jen dvojici chybějících čárek a jedno špatně použité tvrdé y ve školním diktátě. Rozšafné stylistické cvičení dokáže snést psychologicky rozpadající se postavy, jelikož motorem příběhu není primárně jejich jednání, ale Allenův zájem o dokončení scenáristického konstruktu. Konstruktu chytrého, žánrově vzdělaného a pro zkušeného diváka bezmála precizního, v němž se Woodyho osobitost ani trochu nezapřela. A není to jen o vtípcích s Dostojevským, jako spíš o scéně vnuknutí ve spánku, vypůjčené od divadelních klasiků, nebo katarzi upomínající volně svým cynismem a v rámci Woodyho filmografie k finále Purpurové růže z Káhiry. Tím se ovšem nijak nesnižuje překvapivost Allenovy obratnosti v nakládání s napětím, které definují zejména dvě zlomové scény za zvuků operních árií.

Jednoduše jsem si užil. Nabádám vás k témuž. :-)

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (15)

Verdikt

avatar8/10

Cival


Podobné filmy


Hodnocení redakce

  • avatar6/10

    k0C0UR

  • avatar8/10

    KarelR

  • avatar8/10

    do_Od

  • avatar8/10

    krauset


Hodnocení čtenářů

  • avatar10/10

    novoten

  • avatar8/10

    Jeržik

  • avatar5/10

    luksa

  • avatar8/10

    Silence

  • avatar9/10

    TomHardy

  • avatar7/10

    Georgee

  • avatar7/10

    Revan

  • avatar8/10

    fingolfincz

  • avatar7/10

    Snura

  • avatar9/10

    verbst

  • avatar4/10

    cabal

  • avatar9/10

    HAL

© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace