Další rok, další Woody. Ani po osmdesátce si čiperný komentátor mezilidských vztahů nedopřává odpočinku a servíruje další jistotu. Podruhé ve spolupráci s Amazonem a asi pomilionté z New Yorku 20. století. Posmutnělá komedie se odehrává v 50. letech na Coney Islandu, idylické matějské pouti a výstavní skříni dnes tak oblíbeného retro stylu. Všechno to zní přesně tak, jak byste čekali, a hned v úvodu prozradím, že překvapení jsme se od Allena ani tentokrát nedočkali.

Vypravěčem příběhu je plavčík s literárními ambicemi Mickey (akurátně vyhlazený Justin Timberlake), který zahájí románek s nešťastnou servírkou a bývalou herečkou Ginny (zase jednou výborná Kate Winslet). Ta je vdaná za dobromyslného, leč ne zrovna okouzlujícího kolotočáře s všeříkajícím jménem Humpty (pupkatý Jim Belushi). Do toho se však připlete Humptyho dcera (husičkovitá Juno Temple), dosud provdaná za mafiána. Ta samozřejmě nezůstane romanticky založenému Mickeymu ukradená, a tak se rozjíždí milostný čtyřúhelník, v některých ohledech ne nepodobný spletenci v loňském Café Society. Ústřední kvarteto předvádí velmi dobré výkony a Kate Winslet musím za uchopení životem semleté ženy pochválit ještě jednou.

Do standardního vztahového mixu ale Allen přidává několik příjemných drobností, které zahánějí nudu a odvracejí pozornost od toho, že všechno jsme už nejednou viděli. Jednak mě bavila divadelnost – stylový Coney Island funguje jako pěkná kulisa, ale většina děje se odehraje v jednom malém bytě. Allen dobře ví, že je tuto klaustrofobičnost potřeba ozvláštnit, a tak důsledně (a velmi povedeně) pracuje se světlem. Záře neexistujících reflektorů osvětluje postavy v klíčových chvílích a konvenuje s celkovou posmutnělou atmosférou nenaplněných ambicí, citové vyprahlosti a neuspokojivě vedených životů. Obzvláště v kombinaci se suverénně vedenou kamerou Vittoria Storara, která se nezalekne dlouhých záběrů a uzavřeného prostoru využívá na maximum.

Takže, jak jsem psal na začátku, překvapení se nekoná. Allen se drží v prostorech, které mu jsou vlastní, a dovoluje si jen drobné a bezpečné úkroky stranou. I z nich je však znát, jak velkým znalcem lidské duše tento kontroverzní klasik stále je; divadelně vyumělkovaný milostný mnohoúhelník funguje jako rámec pro odkrytí hlubších jizev na duši jednotlivých figur. Skutečně jízlivou společenskou či vztahovou satiru od něj asi už neuvidíme, ale řemeslně zvládnutý a příjemný kousek v intervalu jedné rotace Země kolem Slunce nejspíš ano. A to pořád není málo.