O Woody Allenovi se už nějaký ten rok tvrdí, že není to, co býval. Že jsou jeho filmy jen matným stínem genialit rozverně komediálních (Láska a smrt a podobné...), přemýšlivě vtipných (Annie Hall a podobné...) i tragikomicky seriózních (Manhattan a podobné...). Dlouho jsem množícím se kritickým hlasům oponoval. Dlouho jsem tvrdil, že Allenovi sluší i neambiciózní zábava na jedno použití a bavil se třebas i u proklínaného Hollywoodu v koncích. A nezlobil se ani na pohodovou Melindu. Z více než dvacítky Allenových filmů, které mi zahnízdily v hlavě, bych ani jeden neodhodil na kompost, na němž se rozkládají nepovedené filmy. Pár týdnů poté, co jsem tuhle osobní optimistickou historii přepsal u Martina Scorseseho, musím nafackovat mému ještě o chlup oblíbenějšímu Woody Allenovi. Tentokrát se mnou ale bude souhlasit mnohem větší procento diváků... na to bych vsadil i svoji slinivku.

Dalo by se říct, že průšvih šlo vytušit už z vratké zápletky. Možná. Jenže to by se Woody Allen nesměl vyrovnat s mnohem dementnějšími náměty: Slepý režisér, který dotočí svůj film, vykradení banky tunelem z obchůdku s preclíky anebo hibernace a přesun do budoucnosti si zaslouží doživotní zákaz psaní scénářů mnohem spíš než vykonstruované setkání studentky žurnalistiky Sondry Pransky se zesnulým novinářským esem, které jí dá tip na článek roku. Že se tak stane v budce roztržitého iluzionisty Sida Watermana alespoň dovoluje Woody Allenovi, aby své blonďaté svěřenkyni dopomáhal tříbit komické situace přímo na plátně a dohledával pointy v dialozích. A zatímco se Sondra může zamilovat do noblesního dědice modré krve Petera Lymana (Hugh Jackman), který je přitom hlavním podezřelým ze zavraždění několika dam, může Allen vyrovnávat sekundy, v nichž Scarlett namísto vtipkování zamilovaně pomrkává. Může, ale kdo ví jestli se mu to podaří.

Moje bránice má víceméně jasno, protože snad u žádné Allenovy komedie nezůstala tolik minut v nechápavém klidu. První velkou překážkou v rozjařeném užívání téhle taškařice je lajdácké rozvíjení premisy, které si nejen nebere na zřetel elementární logiku a konzistenci vyprávění (například duch vidoucího novináře se v druhé polovině zjevuje kdykoliv se Allenovi zlíbí), ale ani nevnáší do prostoduchého příběhu mnoho překvapení a neokoukaných momentů. Z obsahu jsou vysáté jakékoliv zajímavé mikrozápletky, a i proto celý film ospale klouže okolo patníků s nápisy „vyšetřování – láska – zesílené podezření – konec“. Dialogová výplň vyzařuje překvapivou bezpohlavnost, náhodně vložené vtipné pointy jsou spíš vykoupením z nemastného neslaného blábolení nežli dezertem za večeří v pětihvězdičkovém hotelu. A jako by ani to nestačilo, formální zpracování už nezabíhá ani k typicky allenovské inscenační úspornosti (která v překotných rozhovorech připomíná až divadelní hru), ale rovnou k mrtvolnému výpotku podprůměrného režiséra, který v jakýchkoliv pasážích bez jazzu prostě nudí.

Samozřejmě za to může zejména prachšpatný scénář, z něhož lze málokdy vyčíst stylovost, jakkoliv inspirující hrátky se známými příběhy i vyprávěcími postupy, anebo prostou ukecanou zábavnost. Sám nechápu, kde se tak silný nesoulad bere v mé - Allenovi vždy nakloněné - hlavě (nálada byla dobrá :-), nicméně nezajímavost příběhu, sterilita hry s detektivními schématy, okoukané herecké šarže i vizuální šeď mě s každou přibývající minutou iritovaly víc a víc, až jsem sám za Woodyho žadonil u promítače, aby ten umíráček utnul dřív než přijde konec. Snad v předtuše, že finále nasadí veškeré mizérii prohnilou korunu.

Čekáte, že teď obrátím a budu alespoň trochu chválit, že ano? Jenže dnes neobstála ani bohy obdařená Scarlett Johnasson, jíž užvaněná poloha „allenovské“ neurotičky sluší o mnoho míň než role osudových žen i obyčejných holek od vedle. Uvědomuji si, že už od první etudy na téma „snaživá studentka jde dělat rozhovor s hvězdou a ta ji opije a ojede“ jsem se nemohl zbavit pocitu, že roztržité verzi svůdné Scarlett prostě nevěřím. A že její variace na Woodyho navíc vůbec nestíhá konkurovat mistrově vtipnosti. Mnohem lépe ze šlamastyky vyběhl Hugh Jackman, jehož šarm byste mohli stírat z plátna hadříkem a ten prodávat náruživým ženám za pětistovku pro zpříjemnění dlouhých nocí o samotě. Pravda, Jackman se pro role vznešených pánů ve fraku, ba přímo aristokratů narodil. Na druhou stranu existuje snad úloha, pro níž by Wolvie nebyl ideální? Neznám!

Sám Woody Allen zůstává v pozadí, jen občas zpříjemní utrpení povedeným bonmotem. Snad jeho podřadná pozice předznamenává, jak nešťastně (i v rámci příběhu, i v kontextu diváckého prožitku) on sám zametl se svojí postavou. I tady fňukám a i tady hledám příčiny, proč si ze Sólokapra už po pár hodinách pamatuji jednu jedinou scénu. Podle fotek jistě uhádnete její náplň. V Rodinných poutech by z ní šlo ukovat klidně i tři díly, na filmy Woodyho Allena jsme se ovšem nikdy nekoukali kvůli zjištění, že krásné hollywoodské blondýnky mají dokonalá těla. Po Sólokapru si to bohužel uvědomuji o to spíš...