Ačkoli se dosud poslední film Yorgose Lanthimose s názvem Milé laskavosti loni setkal s poměrně vlažným přijetím, každá novinka filmařského svéráze a dominantní postavy tzv. řecké divné vlny patří mezi napjatě očekávané tituly. Nejinak je tomu i s Bugonií, jež stojí za pozornost nejen díky obsazení Lanthimosových oblíbenců Emmy Stone a Jesseho Plemonse, ale i z toho důvodu, že se zde rodák z Atén pouští do dosud neprobádaných remakových vod. Sám dvě dekády starý jihokorejský originál s (pro našince) nerozklíčovatelným názvem Jigureul jikyeora! si totiž zaslouží připomenutí, jelikož stále jde o fascinující podívanou, kombinující množství specifických prvků, díky nimž se kinematografie Jižní Koreji stala v posledních desetiletích globálním fenoménem.

Díla Džun-ho Ponga (Parazit, Vzpomínky na vraha či Mutant), Chan-wook Parka (Old Boy, Podezřelá) či Ki-duk Kima (3-iron, Jaro, léto, podzim, zima... a jaro) úspěšně obrážely nejprestižnější festivaly a uhranuly západní publikum svébytným mixem zdánlivě protichůdných prvků. Žánrová klišé se tak míchají s ryze avantgardními postupy, ve zprvu přehledných příbězích dochází k nepochopitelným odbočkám a svižný filmařský styl se snoubí s kontemplativními momenty.

Výjimkou není ani debut Joon-hwan Janga, uchopitelnější pod anglickým názvem Save the Green Planet! K natočení snímku z roku 2003 Janga inspiroval kingovský thriller Misery nechce zemřít, na rozdíl od tohoto známého díla však filmaře zajímal spíše pohled únosce nežli jeho oběti. To se spojilo s myšlenkou nenápadné mimozemské invaze a částečně znepokojivý, částečně atraktivní nápad byl na světě: Konspirátor a (zřejmě) šílenec společně se svou naivní přítelkyní unesou ředitele farmaceutické společnosti, jelikož je přesvědčen, že daný manažer je ve skutečnosti mimozemšťanem spřádajícím plány na ovládnutí Země.

Jangův snímek po řadě menších festivalových úspěchů získal kultovní status, čemuž se nelze divit – o trochu dřív, než to bylo cool, totiž servíroval ryze jihokorejskou směsici stylistických chutí a vůní, z nichž jde euroamerickému divákovi hlava kolem.

Hlavní postava, podivínský samotář Lee, je vysmívaný a ponižovaný okolím, přitom však chce být hrdinou a zachránit svět před hrozbou, které bezmezně věří. Jeho snažení je stejnou měrou komické jako dojemné a děsivé a už první desítky minut matou publikum tím, že i v rámci jediné scény několikrát změní náladu díla – díváme se na černou komedii, paranoidní thriller, sociální satiru anebo nechutnou exploataci nevyhýbající se nepříjemným detailům na mučení nevinného byznysmena? „Bolest je něco, na co si nikdy nezvyknete,“ snaží se Lee umocnit působení tortury, ale přitom se nelze zbavit dojmu, že mluví spíše o svém vlastním životě…

Frenetičnost umocňují i rychlý střih, dynamicky švenkující kamera, stylizované flashbacky, nediegetické vsuvky, zakomponování rozličných verzí písně Somewhere over the Rainbow a další a další přívaly nápadů. Přehlédnout nejde odkazy na Psycho či 2001: Vesmírnou odyseu, nechybí ani vycizelované koláže nabité akcí. V souladu se zmíněnými trademarky jihokorejských snímků nás zprvu zaháčkují spíše humorné výjevy, postupem času však atmosféra přituhuje a rovněž příběh nabývá dalších, tu psychologičtějších, tu zase zcela obskurnějších, rovin.

Použitý styl každopádně adekvátní odráží Leeho vnitřní rozpoložení a chaos, s nímž se musí neustále potýkat. A ačkoli s jeho konáním po většinu téměř dvouhodinové stopáže nechceme souhlasit, určité sympatie si k němu budujeme – stejně jako ke dvojici policistů, kteří případ vyšetřují, Leeho simplexní, však láskyplné družce a koneckonců i k samotné oběti únosu, jež musí ustát těžko představitelná příkoří. V každém případě tento snímek nabízí velmi zábavné a poutavé zamyšlení nad různými rovinami krutosti, které jsou lidem bohužel vlastnější, než jsme běžně ochotni si připustit.