Málokdy se mi stává, že narazím na film, o němž by se dalo u piva vyprávět celé hodiny, ale při formulaci krátkého kritického hodnocení se najednou nedostává slov. Ano, Save the Green je výjimečný počin, jenž se stejně tak dobře příčí žánrovým zvyklostem, jako recenzentským škatulkám. Proto budu tentokrát ještě víc osobní a ve svém hodnocení nepokrytě „divácký“.
Korejský divočák Jang Jun-hwan ve svém debutu ukázal, kam až může postmoderní filmové umění dospět: K absolutní hře, laškovnému matení odlupujícími se žánrovými slupkami, či roztodivné kombinaci absolutního využívání klišé i jejich úpěnlivému nabourávání. Pro tenhle film neplatí pravidla. Jun-hwan vám totiž s ledovým klidem vybarví to nejhlubší poselství o neudržitelnosti naší existence na Zemi, aby hned za roh nachystal past v podobě toho nejnastavovanějšího a nejdebilnějšího (pochopitelně záměrně) konce v celé historii kinematografie. Nejde přitom ani o autorovu nepopiratelnou realizační zručnost nebo všudypřítomnou sebeshazující ironii, ale spíš o pojímaní nebanálních otázek nebanální formou, v níž se plagiátorství a bezbřehá originalita setkávají se samozřejmostí menstruačního cyklu. Což není bonmot, ale neobratná snaha vyjádřit skutečnost, že StGP není ve svém blbnutí okázalý ani malicherný.
Proč tedy „jen“ osm hvězdiček? K osobě Jang Jun-hwan mě sice s odstupem několika týdnů, během nichž ve mně myšlenky i filmařská hravost StGP pouze uzrávaly, váže obrovský obdiv, pocitu, že té kombinatoriky bylo místy příliš (na úkor prosté zábavnosti) a že se StGP při své krkolomné snaze překvapovat stalo chvílemi příliš snadno rozluštitelné, jsem se stále nezbavil. Do divácké extáze mi prostě něco chybělo.