Korejský Baťa, který seká filmy s takovou frekvencí, že si na každém festivalu téměř zaslouží svoji vlastní roční retrospektivu, přichází s dalším filmem, v němž se často úplně stírá rozdíl mezi lyrikou a epikou a v němž pohledy z očí do očí a malé skutky daleko ve své účelovosti předčí všechny ostatní a běžnější komunikační prostředky. Nejsem zavilý fanoušek Ki-dukovy tvorby a 3-Iron je všehovšudy třetím filmem, který jsem měl možnost od nenápadného korejce s kšiltovkou zhlédnout. Spíše než detailní pitvu „trojky železa“ vzhledem k předchozí tvorbě nabízím postřeh běžného diváka, který je v rámci této tvorby nedospělým zelenáčem. Audiovizuální stránka – alfa a omega celého filmu. Nečekejte tradičně drsné obrazy, v nichž je syrovost a čiré lidské utrpení stavěno nad všechny digitální triky světa. Poetické přechody mezi víceméně statickými sekvencemi navozují zcela opačný feeling a k tomu odpovídající hudba křičí do světa jediné - budeme moc a moc pomalí a přemýšliví a pokud se vám to nelíbí, nemáte tu co dělat.

Nuda je v 3-Ironu hodně subjektivní záležitostí – pokud se vám hned v první půlhodině nepodaří proniknout pod slupku symbolických činů a nenaladíte se na Kimovu vyprávěcí vlnu, nezbude vám před očima prakticky nic jiného než efektně natočené nic bez jakéhokoliv dramatického i jiného efektu. Schramstnete-li však scenáristovu nosnou (a bez diskuzí originální) premisu i s navijákem, může vás s ní krmit prakticky donekonečna. S každým novým interiérem přechází na jiný level a nabírá na zajímavosti v úplně jiném světle a již tradičně vybroušená Kimova kamera piluje formu s obsahem do dokonalé syntézy.

Ki-dukovo vyprávění se navzdory příjemně rozjímavému tempu zhruba ve dvou třetinách zlomí vedví a na místo striktně pocitových pasáží nastoupí až groteskní vězeňské extempore, v němž je emocionální komplikovanost nahrazována levnými vizuálními vtípky. Obě roviny se nakonec střetnou v závěru, který se vrací zpět na úvodní kolej, ale to už je divák dávno vytržen z kontextu i tempa. Uspokojení z katarze se tedy nedostavuje v takové míře, jakou bych si představoval, ale jakési podpovrchové naplnění nepopsatelnou emocí je bez diskuzí přítomno.

Zkrátka a dobře – bude-li možnost, jděte do toho. Hlavně se na to ale pořádně vyspěte. Ve Varech, kde jsem film s pár kolegy absolvoval, se u pár jedinců krásně ukázalo, nakolik unavené tělo a lihem propraná mysl dokáže výsledný zážitek zmutovat do útrpného čekání na závěrečné titulky a potřebu nadechnout se pořádně čerstvého vzduchu ;).