Bylo úterý večer a já právě dokoukal čtvrtý díl Shoguna na Disney+. Pomalu jsem usínal s myšlenkami na Mariko, ale ještě předtím jsem na plochu Windows přilepil prázdný wordovský dokument s nadpisem „NAPIS VIMKO POSLEDNIHO SAMURAJE“. Uběhnul týden a já si pomalu sumíroval, jak celý text pojmu. Nápad, že bych čtenáře v prvních odstavcích vrhnul do centra dění a detailně popsal opojnou cestu zlomeného kapitána Algrena mezi japonské rebely v druhé polovině devatenáctého století, zapuzuji. Dochází mi, že neznám snad nikoho, kdo by Posledního samuraje ještě neviděl. Jak tedy začít?

Klikám na ikonku Spotify a pouštím známý instrumentální soundtrack Hanse Zimmera. První na řadě je osmiminutová pecka „A Way of Life“. Východní harmonie a tóny flétny mě na okamžik donutí zavřít oči. Ocitám se v Japonsku v 19. století (já vím, natáčelo se na věčně zeleném Novém Zélandu, nekažte mi to). Jako kdybych před sebou znovu viděl huňatého zajatce s tváří Toma Cruise, jenž s čím dál větším zájmem pozoruje každodenní zdokonalování dovedností cílevědomých vesničanů a učí se bolestně šermovat pod dohledem hrdého Hiroyukiho Sanady.

Jako kdybych v kulisách jednoho odlehlého chrámu a rozkvetlé sakury poslouchal rozmluvy kapitána s Kenem „Katsumoto“ Watanabem o letitém morálním kodexu samurajů (bušidó). Nemluvě o krásné orientální ženě, které Američan zabil manžela a ona je na příkaz bratra „starosty“ nucena dotyčného vraha ubytovat. Otevírám oči a rychle kontroluji HBO Max, Netflix a další. Ne, Poslední samuraj pořád není na žádném streamu on-line. Ještě, že mám někde to ošoupané DVD, říkám si. S real time dojmy už si dávám pohov a posvítím si na „historické" reálie. Vraťme se teď o nějakých 20–21 let nazpět.

Tehdejší filmové menu v multiplexech bylo vyloženě libové. I když zůstaneme pouze u blockbusterů, tak stačí zmínit třetí díly Pána prstenů, Harryho Pottera, Matrixu a Terminátora (ano, všichni mají V.I.M.). Nesmím zapomenout ani na historické sandálové epiky Troja a Alexandr Veliký. Co výše zmíněné - včetně oblíbeného Posledního samuraje - spojuje? Je to neuvěřitelné, ale všechny má na svědomí studio Warner Bros., přičemž v diskuzi pod článkem mi klidně můžete připomenout fakt, že domov Pána Prstenů New Line Cinema sice mělo stejného vlastníka, ale s Warnery se spojili až o pár let později.

Poslední samuraj zavítal do kin v tu nejlepší možnou chvíli. Studio se v první polovině nultých let díky mocným franšízám topilo v dolarech. Mohlo si dovolit zariskovat a vypsat režiséru Edwardu Zwickovi šek na tučný budget 140 milionů dolarů. Z Toma Cruise si ještě pár následujících měsíců nikdo nedělal legraci kvůli skákání na gauči u Oprah a scientologickým kecům o depresích a lécích na předpis (to byl mimochodem jeden z důvodů, proč následně v kasách kin zklamala skvělá Mission: Impossible III a Tom byl nějakou dobu persona non grata). No a hlavně – Hollywood se zrovna nacházel v jednom z těch období (kdo ví, jestli se v dalším nenachází právě teď), kdy miloval a vyhledával vše japonské.

Quentin Tarantino servíroval krvavou pomstu Nevěsty s nabroušenou katanou, Sofia Coppola s pomocí Billa Murrayho a Scarlett Johansson objevovala kouzlo nočního Tokia a ještě v roce 2005 měla premiéru ničím výjimečná Gejša, na kterou však režisér Rob Marshall stejně dostal skoro 100 milionů dolarů. Poslední samuraj se však kdysi zdaleka nedočkal podobné chvály, jakou kritici zahrnuli oscarovou Sofii.

Ne každý byl tak zlý jako Stephen Hunter z Washington Post, jenž mimo jiné napsal: „Jsou tam cool souboje s meči, ale pořád to je brak“. Faktem však je, že na RottenTomatoes se průměrné skóre zastavilo jenom na mírně nadprůměrných 6,4/10. Zámořští fanoušci Kurosawy a Toshira Mifuneho viděli vykrádačku Tance s vlky, kde další běloch z civilizace objevuje a následně zachraňuje divochy z prérie. Pokud strávíte čas četbou některých dobových kritik, tak z nich na vás skoro až dýchne určitý stud, že ziskuchtivý Hollywood zase przní nějakou kulturu. Inu, nesouhlasím.

A kupodivu nesouhlasili ani Japonci, kteří se do filmu bez nějakého přehánění zamilovali a v pokladnách kin nechali více než 100 milionů dolarů. Nestárnoucí blockbuster o chrabrých samurajích a proradných zkorumpovaných imperialistech, kteří chtěli okrást svůj lid a císaře, dokonce v tamních kinech trhla o 8 melounů více, než v domovské Americe!

Jasně, částečně mají kritici pravdu. Dějinami velmi volně inspirovaný příběh je klasickou šablonovitou pohádkou o samotáři z prohnilého západu, který najde sebe sama v odloučené a na první pohled primitivní komunitě. Jenomže víte co? Mě je to fuk. Na Posledního samuraje nekoukám jako na historicky akurátní film. Stejně tak nekoukám na Svědka s Harrisonem Fordem kvůli tomu, abych pochopil a poznal asketické Amiše. Nebo na Amadea, abych uzřel, jaký hajzl byl Salieri. No a pokud se vrátíme k historickým epikám, tak ze Scottova Gladiátora vážně nečerpají studenti při psaní svých disertaček o Římské říši.

Samuraj je zásadní a důležitý právě v tom, jak vyvážil špičkový hollywoodský blockbuster (kamera, střih, výprava, FANTASTICKÝ soundtrack, Zwickova režie – těžko najít nějakou slabinu) s jistým duchovnem a poselstvím, které si nezaslouží výsměch. V mých očích se některé prezentované myšlenky dokonce mohou směle srovnat s těmi Malickovými v Tenké červené linii.

Cruisův Algren sice není zapřísáhlý pacifista jako Caviezelův vojín Witt, ale i on více než cokoliv jiného touží po vnitřním klidu, rovnováze a najití sebe sama. Někdo by možná řekl míru. Nalézá se na druhém konci světa v jedné vesničce, kterou ještě nezkazila západní civilizace. Stejně jako Malickův protagonista už Algren nechce bojovat a hned několikrát odevzdaně kouká smrti do očí. Okolnosti ho však donutí najít smysl i v tom, čím tak pohrdal. Některé bitvy (a mohou být sebemarnější) stojí za to vybojovat. Ať už kvůli bratrům ve zbrani, nebo jenom pro spásu jednoho císaře, který sešel z cesty.

Byť je Poslední samuraj pořád především historický velkofilm, ve kterém proti sobě svádí bitvu David s Goliášem, já se k němu nevracím kvůli poutavě natočeným bitvám a šarvátkám. Nejvíce se vždy těším na meditativní scény z horské vesnice, lemované vyprávěním (tamní kulturou čím dál více okouzleného) Algrena/Cruise. Často opakovanou samurajskou mantrou je „čest“. Cruise, Zwick, ale i Warneři vyšli ze svého filmového milostného dopisu pro dávno zašlou samurajskou poetiku se ctí a divákům nabídli krásný a ve skutečnosti samozřejmě naprosto utopický svět, do něhož se člověk přesto tak rád vrací.

Co dodat na úplný závěr? Nostalgie je mocná čarodějka a já bych si snad musel dát facku, kdybych tu při vzpomínkách na jeden z mých nejoblíbenějších filmů líně naznačil, že před dvaceti lety vznikaly lepší filmy než dnes. Jenom se točilo jinak, servírované žánry byly v kinech zastoupeny pestřeji a doba ještě přála „poctivým“ velkofilmům, na které se hned následující sezónu po premiéře nezapomnělo. Stačí teď zůstat u Warnerů a připomenout si jeden z jejich nejdražších „megafilmů“ z minulého roku. Tedy digibordelem zapleveleného a zapomenutelného Flashe. Málem jsem dodal něco, za co bych si musel jednu vlepit.