Filmová Gejša má za sebou hodně pohnutou historii. Knižní předloha Arthura Goldena měla na Západě velký úspěch, ale v Japonsku jí čtenáři ignorovali a z tamního vydání se stal velký propadák. Člověk by tak nějak čekal, že studia budou v případě adaptace postupovat velmi opatrně, ale opak byl pravdou. Poté co od projektu odtančili Steven Spielberg nebo Spike Jonze, rozhodli se v Columbia Pictures vsadit na jistotu a natočit film za "pouhých" 85 milionů dolarů. Tak se za kameru dostal Rob Marshall, ověnčený oscarovými úspěchy Chicaga, schopný díky divadelní minulosti oživit Japonsko uprostřed hollywoodských ateliérů (Japonci totiž s Gejšou nechtěli mít vůbec nic společného a tak na poslední chvíli stornovali i natáčení v exkluzivních lokacích).

Tenhle syndrom papundeklovosti vás bude otravovat tak dlouho, dokud mu to dovolíte. Bystrému oku totiž neunikne, že Marshall musel šetřit - kamera nikdy nedojede výš, než je nutné, z uliček Mijaka uvidíme jen pár zákrut a když už si to japonská Zera štrádují na nepřítele, je to prezentováno skrz stydlivý, několikavteřinový záběr. Největší trikovou záležitostí celého filmu tak zůstává nevšední zabarvení očí hlavní hrdinky. Tu hraje během první půlhodinky filmu velice šikovná dvanáctiletá slečna Suzuka Ohgo a když od ní "o deset let později" přebírá štafetový kolík Zhang Ziyi, má co dělat, aby si film ukradla pro sebe.

Těžko říct, která z nich vládne horší angličtinou a věřím, že některé slabší povahy proklejí Hollywood už během první konverzace. Sledovat převážně čínské a korejské herce (jak bylo řečeno, japonský distanc je maximální), jak zdatně šišlají a neobtěžují se doříkávat některá anglická slova, může být ze začátku vrcholně otravné, ale díky Marshallově citu pro vizuální detaily a Williamsově etnickému hudebnímu mixu, lze celkem bezbolestně příběhu propadnout. Gejša si klestí internacionální kulturní standard o poznání neurvaleji než Poslední samuraj, se kterým má Marshallovo dílko leccos společného, ale daří se jí obepnout snímek fungující atmosférou, na níž budou žehrat jen ortodoxní japanofilové.

Teenagerkám a lidem, kteří nepoznají Japonce od Korejce a Korejce od Vietnamce by pak výsledný mix vonící limonádou měl zachutnat bez ohledu na věk, protože scénář má demografii zmáknutou na jedničku. Budete se smát, budete plakat, budete se bát a budete i mlaskat. Marshall se snaží z Goldenovy knížky dostat maximum a scénář dokonce přihazuje navrch linie neobsažené v knize, ale jak hlavní hrdinka stárne a stopáž ukrajuje další a další minuty, začne vám docházet, že tahle romantika, nastrojená v duchu hesla "jak hodná holčička z rybářské vesnice ke štěstí přišla", je příliš plochá. A není to problém šišlajících hvězd hongkongské a čínské kinematografie (krom Zhang Ziyi uvidíte i Gong Li nebo Michelle Yeoh) a několika japonských odvážlivců (Ken Watanabe i Cary-Hiroyuki Tagawa už mají v Hollywoodu svoje místečko jisté, takže se neměli čeho bát, Watanabe ovšem opět předvedl průmerný výkon, navzdory tomu, že jeho vyjukanost celkem do role sedí), původ veškeré kulturní naivity lze vysledovat už v Goldenově knize, která se opájí japonskými jmény (lidí, věcí, stavení) a tradicemi až do té míry, že film připomíná velkorozpočtový dokument, v němž se jen náhodou, v druhém plánu, odehrává romance jako hrom.

Marshall se rozhodnul tenhle turisticky vlezlý, až příručkový styl bez okolků do filmu zapracovat, takže první co uvidíte budou malebné záběry rybářské vesničky a voice-over zestárlé hlavní hrdinky, který vám začne diktovat "Bylo, nebylo...". Aby se i v Brazílii mohli podívat, co je to vlastně ta gejša a zároveň si užili "tu holku z Tygra a Draka". Možná jen globalizace dorazila i do Hollywoodu, ale producentům muselo být přeci jasné, že do tohohle kulturního guláše se všichni navezou, tím spíš, že angličtina většiny zúčastněných je chabá a kontrast příjezdu amerických vojáků (po skončení druhé světové války) ve filmu vůbec nevyzní.

Důvodem šestky ve výsledném hodnocení je ale samotný závěr snímku, ve kterém se naplno projevuje Marshallova otupělost (nebo svázané ruce), protože jakkoliv se chvilku zdá, že nás pan režisér bude chtít překvapit (aby si trochu vylepšil fazónu), přispěchá v post scriptum stylu se závěrečnou scénou, která film definitivně upíše nenáročnému publiku.

Někomu se budou zdát vyslovené připomínky malicherné. Všechno je pouze o vaší ochotě se přes ně přenést. Pomineme-li onen anglický "dabing", hraje většina zúčastněných hereček solidně (u Gong Li bych se dokonce nebál chválit) a Marshallova režie, ač trochu mlácená unylou výpravou, je nepochybně áčková a nebál bych se mu po Gejše svěřit prakticky cokoliv. To ale zkrátka nestačí. I Poslední samuraj nahlíží na japonskou exotiku a tradici pokřiveným hollywoodským sklem, ale obtěžuje se alespoň vymyslet příběh tak, aby to nikoho nebolelo a působilo to věrohodně. Tady divák podvědomě cítí, že je trochu klamán. Někdo mu vypráví příběh, který byl mnohokrát pozměněn a přikrášlen, od dob kdy opustil slova vypravěče. Pokud chcete vidět příjemné, tak trochu zbytečné, ale rozhodně ne nudné melodrama, splní Gejša všechny vaše sny. Někteří ovšem požadují víc.

Osobně se velmi těším na diskuzi po premiéře, protože skrz několik obratných argumentů se lze dostat k polemice nad tím, že podobným způsobem lze strhat i Posledního samuraje. Zwick si ale šikovně svůj film posunul do akčního žánru, vydupal z něj emoce rozhodnějším způsobem a nešachoval s obsazením domorodců... A hlavně, při Gejše máte opravdu pocit, že byste Kena Watanabeho nejraději přetáhli pohrabáčem. ;)