Psal se rok 1983 a Praha byla na nohou. Po vzrušených diskuzích v politbyru, kdy proti krátkému návratu Formana z amerického exilu protestoval především nechvalně proslulý kolaborant Vasil Bilak, jenž měl údajně říct: „On uteče a vrátí se, tady si natáčí. Lidi ho obdivují a těší se na něj. Má tady své kamarády, kteří byli proti stranické politice…“, nakonec převážily ekonomické zájmy a příslib 29 milionů korun, které díky zahraniční produkci přitečou do Barrandova. A strana si odčerpá nemalé valuty. Prezident Husák kývnul, režisér se patnáct let po emigraci vrátil do Československa a zbytek už je historie.

Pojďme si hned na začátku odpustit ono klasické překvapení, že slavný a snad všemi velebený snímek ještě nemá MovieZone V.I.M. štempl. Jednou to přijít muselo a proč ne zrovna dnes, když se člověk na Netflixu snaží prokousat zoufale šablonovitým a na jistotu zahraným Maestrem Bradleyho Coopera. Kdy jindy znovu ocenit výjimečný, odvážný, nadčasový a nevídaně energický portrét geniálního skladatele.

Portrét –⁠ to jsem neformuloval úplně šťastně. Byť se film jmenuje Amadeus, svým způsobem je spíše o Salierim, jehož retrospektivní (a historicky samozřejmě zoufale nepřesné) vyprávění snímek rámuje. Střet průměrnosti s genialitou díky scénáři Paula Shaffera trochu neprávem zacementoval jméno Salieri mezi ty největší padouchy historie.

Zapomenutý dvorní skladatel císaře Josefa II., fantasticky zahraný F. Murray Abrahamem, zápolí se svědomím a na sklonku života se táže Boha, proč nadělil do vínku Mozartovi, nikoliv jemu. A proč mu dal pouze ten bolavý danajský dar genialitu poznat. Ať se vám to však líbí nebo ne, tak nikoliv s Mozartem, ale právě se Salierim se člověk ztotožní nejvíce.

Mistrovsky vystavěná a navzdory více než dvouapůlhodinové stopáži k tragickému cíli sprintující příběhová linka, která je doslova přeplněná nádhernou hudbou (i dnes třeba vzpomínám na strhující scénu, kdy nemocný Amadeus v posteli kvapně diktuje svoji hudební parádu nadšenému Salierimu), nás v druhém plánu konfrontuje nejen s těmi nejhoršími vlastnostmi - závistí a intrikami - ale i s bolavou nutností spokojit se s vlastní průměrností.

Mozart v podání Formana svým způsobem není protagonista, nýbrž antagonista. Vzrušující kometa, absurdně talentovaný exot s provokativní parukou a génius, jenž si vlastně pořádně neváží svého nekonečného umu. Jak ten pohled bolí, když člověk stráví celý život snahou o jediné nezapomenutelné libreto a najednou vidí floutka, který jakoby mimochodem komponuje jednu parádní operu za druhou. Byť se Tom Hulce na rozdíl od Abrahama Oscara nedočkal, přesné obsazení obou hlavních rolí si zaslouží absolutorium, protože parádně podtrhuje efektní dramaturgický záměr.

Amadeus je velkofilmem v tom nejryzejším smyslu. Úchvatné kulisy první poloviny 19. století, využívající krás středoevropské architektury, fascinující rej kostýmů, dokonalá maskérská práce se všemi těmi parukami a dobovým líčením, vrcholící v pompézních rekonstrukcích Mozartových oper.

Tedy reálně chvála našinců: Zaskvěl se na Oscara nominovaný kameraman Miroslav Ondříček, v operních scénách zářila opulentní scénografie Jana Svobody, vypíchnout si zaslouží i architekt Karel Černý… No nakonec z toho bylo 8 Oscarů, včetně toho pro Theodora Pištěka za kostýmy (těžko je nějaký film ještě překoná) a samozřejmě pro nejlepšího režiséra. Forman tak díky Přeletu nad kukaččím hnízdem a Amadeovi zvládnul dvakrát to, co se ani jednou nepovedlo třeba Stanleymu Kubrickovi. Ok, trochu nefér srovnání, ale člověku i dnes dělá celosvětové uznání "našeho" režiséra prostě dobře.

Když 13. dubna 2018 ve věku 86 let Miloš Forman zemřel, nejenom Hollywood se na chvíli zastavil. Kondolovali a na nejvýznamnějšího českého režiséra všech dob vzpomínali kolegové od fochu jako James Mangold, Edward Norton, Judd Apatow, Edgar Wright, desítky slavných herců včetně Jimma Carreyho a mnoho dalších. Třeba Danny DeVito při té příležitosti stylově zařval do světa: „HOVNO HOVNO HOVNO“.

Nejvíce se při té příležitosti zmiňoval Přelet nad kukaččím hnízdem. Pro mě osobně je však tím Milošovým nejlepším filmem právě Amadeus. A není to jenom kvůli tomu, že jsem v průběhu svých sedmi klavírních let na zušce závistivě pokukoval po úžasných a pro začínajícího rádobyklavíristu zoufale náročných skladbách Mozarta. No, nakonec jsem na každoroční přehlídce pro rodiny raději vystřihnul nějaký mnohem jednodušší a ničím nevybočující ragtime.

---

Poznámka pod čarou: Bylo by možná laciné a zjednodušující zmiňovat paralely uvědomělého Salieriho s černobílým Straussem. Faktem však je, že Christopher Nolan naordinoval Cillianu Murphymu před začátkem natáčení Oppenheimera právě projekci Amadea. Přesvědčte se sami.