Ano. Přelet nad kukaččím hnízdem to ještě nemá V.I.M. Ačkoliv určitě ne proto, že by si ho nezasloužil, jen jsme si pokaždé řekli, že zkusíme napsat něco jiného. Něco osobnějšího, nebo něco, co by čtenáře překvapilo, protože možná vůbec nejlepší snímek Miloše Formana, který získal pět Oscarů, se přeci může napsat kdykoliv, ne? Jenže roky ubíhaly a kdykoliv se nám trochu protáhlo. A ty vyčítavé komentáře „jak to, že tam ještě není Přelet?“ už na nás zkrátka byly moc. OK, blbou srandu stranou. Tenhle film je opravdu výjimečné dílo nejen v kontextu Formanovy filmografie nebo sedmdesátkového Hollywoodu, ale filmu obecně. A V.I.M. tu má mít už dávno. 

Největším pozitivem Přeletu nad kukaččím hnízdem je to, že mu porozumí každý. Díky tématu, díky přístupu režiséra a díky dokonalému Nicholsonovi. Jeho McMurphy je stoprocentní rebel. Trochu hovado, trochu hajzlík a člověk, co nemá problém vysmívat se ostatním pacientům a zároveň tvrďák, co vždycky stojí na té správné straně a postupně mu dochází, že v ústavu, jemuž vládne Ratchedová, nikdo další takový není. Ostatní pacienti na to nemají a ty, kdo by měli na sestru dohlížet, to nezajímá. Z McMurphyho se tak stává nepravděpodobný hrdina a vlastně jeden z mála lidí ve filmu, který to s ostatními myslí dobře. Ne z medicínského hlediska, ale z toho lidského. Je to trochu vůl, podobně třeba jako Paul Newman ve Frajeru Lukeovi. Avšak právě jeho živelnost, nevypočitatelnost a nemožnost vnímat ho jako klasického hrdinu z něj dělá tak zajímavou postavu. Působí uvěřitelně, protože má svoje chyby. V jádru jde ovšem o přesně takového člověka, jakého cynický institut, jemuž Ratchedová šéfuje, potřebuje. 

Ono by vlastně stačilo přistoupit k Přeletu nad kukaččím hnízdem jako k souboji dvou silných individualit. McMurphy má jen svoje hodnoty a paličatost, zatímco chladnokrevné Ratchedové stojí za zády celý systém, který rád přimhouří oči nad jejími excesy, když všechno funguje tak, jak má. Jenže díky Formanovi a jeho osobnímu příběhu lze adaptaci předlohy Kena Keseyho vnímat i jako boj právě jednotlivce proti společnosti. Forman strávil dlouhý čas v Československu, vyrůstal za války, prožil si padesátá léta a patřil mezi přední umělce a intelektuály. Lidi, co to neměli v komunistické společnosti zrovna snadné. Moc dobře tedy věděl, jak k McMurphymu přistoupit, i on sám byl v podobné roli, kdy musel jako individualita stát proti všemu, snášet ústrky a nemít možnost dovolat se spravedlnosti. 

Univerzální téma boje jedince proti společnosti musí být srozumitelné komukoliv. Forman tu ukazuje, že blázinec a chování Ratchedové je vlastně pro spoustu lidí přijatelné a v pořádku. Přitom není, jen jim přijde pohodlné sedět a smířit se s tím, že tak to prostě chodí a nic se s tím nedá udělat. A nezáleží na tom, jestli se to týká psychicky nemocných lidí, kolegů démonické vrchní sestry nebo okolního světa. McMurphyho divokost, nespoutanost a zároveň nečekaně vysoké morální standardy možná reálně nic nezmění. Ale dávají hrdinům šanci projevit svou nespokojenost s tím, v čem žijí a jak se k nim okolí chová. A jejich tyranům připomínají, že zničit lidskou důstojnost nikdy nejde úplně. Což platí pro blázinec i diktatury. I přes závěr, který je pro McMurphyho definitivní, totiž to, co šířil kolem sebe, přetrvá i dlouho po tom, co ho systém odstraní. McMurphy vyhrál.