Žánr životopisných dramat je stejně tak populární jako omšelý a nezajímavý. Natočit skutečně podnětné a jedinečné dílo se kvůli množství historických faktů a často i úcty k uznávaným personám daří jen málokdy. Aspoň zřetelné snahy jako třeba v případě Rocketmana se dočkáme málokdy, výsledek obvykle dopadá spíš podobně bezzubě jako Bohemian Rhapsody. A totéž nakonec bohužel platí i pro Maestra, který si na sebe hned od začátku uplete pořádný bič.

Začíná totiž citátem Leonarda Bernsteina, že umění nemá odpovídat na otázky, nýbrž je vyvolávat a že jeho skutečná podstata tkví v napětí mezi protichůdnými odpověďmi. To je dobře známá a velmi sympatická myšlenka, které se však snímek vůbec nedrží. Režisér, spoluscenárista, producent (společně třeba se Stevenem Spielbergem či Martinem Scorsesem) a hlavní herec Bradley Cooper zřejmě upřednostnil svou šestiletou dirigentskou průpravu a do nejmenšího detailu propracovanou masku před nápaditým podáním Bernsteinova životního příběhu, jemuž by se opravdu dařilo otázky spíše klást.

Maestro: FOTOGALERIE

Úvod je přitom více než slibný. Kamera Matthewa Libatiqueho se nevyhýbá dlouhým záběrům a propracovaným pohybům, skoro každá scéna během prvních desítek minut je ozvláštněna nějakou kamerovou finesou. Občas vidíme zdánlivě jednozáběrový průlet mezi různými prostředími, jindy se dočkáme funkční vizuální symboliky. Na první pohled zaujme i černobílý obraz v akademickém formátu, a přestože tyto sekvence sledují poměrně přehledné etablování mladého hudebníka v branži, minimálně z formálního hlediska skutečně baví.

Od chvíle, kdy se pětadvacetiletý Bernstein zcela náhodou dostane k dirigování velkého orchestru jsme svědky lineárního vzestupu. Kreativní umělec skládá klasickou i populární hudbu, v 50. letech se prosazuje v novince zvané televize, komponuje i pro film. Navíc vyučuje, diriguje a hraje – v oblasti hudby se nevyhýbá ničemu, chce vše vyzkoušet a zažít.

Totéž ale platí i pro vztahovou sféru. Zpočátku jej vidíme v mileneckém vztahu s klarinetistou Davidem, posléze se však zamiluje do kostarické herečky Felicie Montealegre. Celou dobu není jasné, nakolik je Bernstein skutečně bisexuální a nakolik je jeho manželství spíše maskování skutečných citů kvůli veřejnému mínění, ale to nakonec není zas tak důležité. Inteligentní a chápavá Felicie je mu dlouho oporou a jeho (v té době neortodoxní) zálety toleruje. Ale jen do chvíle, kdy je toho na ní už moc.

Proměna pocitů a následně i vztahu ústředního páru však přichází nenadále, z diváckého pohledu nepochopitelně – oba se totiž chovají stále stejně. Tou dobou už vše sledujeme v barvě a v modernějším ořezu, zároveň však ale také ubývá kamerových hrátek a snímek oproti úvodu paradoxně sklouzává do mnohem větší šedi. Z Maestra se stává rutinní a předvídatelné vztahové drama, v němž Bernstein upřednostňuje práci a rychlé uspokojení ze záletů před mravenčí péčí o rodinu, což jeho choti stále více vadí. Nakonec se objeví i osudový zvrat, jehož realizace už probíhá zcela mechanicky a snímek se tak k závěru dobelhá poměrně těžkopádně.

Výrazná stylizovanost úvodních pasáží tak nakonec zakrývá další konzervativní biopic, který jen klouže po povrchu. Přitom zjevně neurotická, neposedná osobnost Bernsteina, který nechce být sám ani na záchodě by si hlubší prozkoumání zasloužila. Filmový Bernstein říká, že občas nemůže najít ani sám sebe, navzdory tomu se neustále snaží o precizní dirigování vlastního života. Stále se obklopuje lidmi, sám se propadá do depresí. Na rozdíl od v lecčem podobné Blondýnky však o těchto ponorech dovnitř Bernsteinovy mysli spíše jen slyšíme, skutečně pod kůži se mu nedostaneme.

S postupující stopáží jsou reálie odbyty jen pár větami a vyjma bezesporu náročného jednozáběrového dirigování orchestru v Elyské katedrále trávíme většinu času s komorním vztahovým dramatem. Za každým úspěšným mužem stojí silná žena, říká se, a jednoznačnější naplnění této floskule bychom našli jen těžko. Film má proto blíž k šablonovitým životopisům o LGBTQ+ tématech ve stylu Van Santova Milka, naopak úplně jinde je narativně i tematicky mnohem komplexnější Tár, rovněž pojednávající o vnitřními démony zmítané dirigentce.

Filmu tak nakonec, jak už to tak u životopisných dramat bývá, dominují herecké výkony. Pečlivě namaskovaný (a ve třetí fázi života jako Oldřich Kaiser vypadající) Bradley Cooper zjevně útočí na Oscara, čemuž se Carey Mulligan vcelku úspěšně snaží sekundovat. Protagonista nedá z ruky cigaretu a stárnutí kromě masek umocňuje i výrazně níže posazený hlas v pozdějších částech. Herecký koncert, chtělo by se říct.

Přehrajte si trailer Cooperova touha po vyprávění velkých příběhů se ukázala už v jeho debutu Zrodila se hvězda a zfilmování životních osudů zřejmě nejzásadnějšího amerického dirigenta napříč čtyřmi dekádami bezesporu ambiciózní je. Navzdory obrovské snaze Coopera-herce a (hlavně v první části filmu) i Coopera-režiséra je však výsledkem jen matné preludování, vyhýbající se skutečné kontroverzi či nastolování podnětných otázek. I když by Cooper přesně o něco takového stál.