"If it were true that children mimicked their teachers, you'd sure have a helluva lot more nuns running around", glosoval Harvey Milk jeden z výroků senátora Johna Briggse, který koncem 70. let rozpoutal intenzivní  kampaň za odebrání některých občanských práv homosexuálům (mimo jiné i práva učit). Zdá se mi, že právě tenhle výrok dostatečně vystihuje osobnost Harveyho Milka. Jako politik i jako občan zosobňoval neobyčejnou energii, pohotovost, empatii, sympatickou výstřednost, ale i nevybíravý populismus, cit pro mediální „tyjátr“ a silný egoismus. Obava, zda Gus Van Sant nenatočí další idealizovaný portrét mučedníka, který položil život za změnu řádu světa, byla nepochybně na místě.

Film se zaměřuje na Milkovu přeměnu z běžného úředníčka, který si svou orientaci úzkostlivě hýčká „v šatníku“, v muže, který vyzývá davy ke coming outu a pobuřuje šiky obhájců tradičních hodnot. Zachycuje tři neúspěšné Milkovy kampaně, ve kterých usiloval o post veřejného činitele v San Franciscu; jeho přerod ze zarostlého hipíka v charismatického politika, který se v roce 1978 stal klíčovou osobou v boji proti diskriminačnímu hnutí senátora Johna Briggse a Anity Bryant. Důležitou složkou scénáře Dustina Lance Blacka je i Milkův značně problematický vztah ke konzervativnímu kolegovi z úřadu Danu Whiteovi a v neposlední řadě též Milkův osobní život.

Van Santův snímek tak kromě převažující roviny biografie politické nabízí i polidšťující epizody Milka-občana. Režisér se v tomto ohledu přidržel tónu, který naznačil už v kraťasu Le Marais z povídkového filmu Paříži, miluji tě – velmi decentní a procítěný přístup, který nikterak nechce šokovat intimitou dvou mužů, spíše se jemně pase na emocích a vyhýbá se přílišné skandalizaci. Výjevy z Milkova soukromí odhalují odvrácenou stranu muže-ikony, jeho sklon k sobectví, lásku k divadelní sebe-prezentaci i postupné podléhání kouzlu moci. Zatímco na veřejnosti Harvey oslňuje jako brilantní rétor, pohotový herec i šikovný stratég, v soukromí působí zranitelným dojmem svéhlavého dítěte, které se rozhodlo, že změní svět. Biografie přesně takové rozpory potřebuje, protože v nich je největší síla a životnost. Milk jich obsáhl dost na to, aby nenudil a nepůsobil jako schematické politické divadýlko o hodných gayích a zlých dogmaticích.

Co film naopak zbytečně sráží, je melodramatický závěr – jakoby samotný fakt násilné smrti nestačil, rozviřují se tu milostná klišé a zesilují srdceryvné tóny, které zanechávají na jazyku pachuť chtěnosti. Vrcholem snímku tak zůstávají spíše drobné epizody, malá vítězství a malé osobní tragedie, protože tam, kde má příběh gradovat a nabízet velké prožitky, sklouzává zcela zbytečně k tradičnímu arzenálu dojemných hollywoodských biografií. Vypravěčská struktura snímku, kterou „rámuje“ legendární Milkova nahrávka „přehrát pouze v případě mé násilné smrti“, však jinak funguje velmi uspokojivě – je přehledná, fakta Milkovy politické dráhy redukuje, ale nijak zvlášť nepřekrucuje, a nabízí dost dramatického materiálu, aby se nestala nudným a mnohomluvným kazatelem tolerance k menšinám. Jen v prostřední pasáži, která se točí kolem vzestupu Briggsovy iniciativy, se jinak precizní dramaturgie trochu drolí a ztrácí v drobnostech.

Van Santovo režijní pojetí šikovně surfuje na vlnách sedmdesátkového retra – barvami a světelným designem některých záběrů evokuje dobové materiály (těmi si i hojně vypomáhá), sem tam se objeví originální výtvarné řešení záběru, ale jinak se povětšinou udržuje decentní dokumentární dojem. Nejsilnější stránkou filmu jsou tak rozhodně herecké výkony, kterým vévodí Pennovo brilantní nastudování mimiky a rétoriky charismatického aktivisty. Jeho Milk je občas roztomilý, občas nesnesitelný, uvěřitelný a strhující svou svéhlavou energií. Nemusíte ho milovat, ale budete mu naslouchat. Stejně tak Dan White, nejkontroverznější postava filmu, se v podání Joshe Brolina vyhýbá jednobarevnosti a ztělesňuje výhružnou labilitu počestného muže s komplexem méněcennosti (a dost možná i problematickou sexuální orientací). Je příjemné vidět, že se téma homosexuality usadilo a nesvádí k zbytečnému přehrávání a nadbytečnému tabuizování – herecká stránka tak nabízí spíše přirozenost než skandál za každou cenu a díky tomu je  film snesitelný i pro útlocitnějšího diváka.

Pokud postavíme na jednu stranu vah kvalitní scénář, poutavého hlavního hrdinu, výtečné herecké výkony a kvalitní technické provedení, nemají drobná klišé a dramaturgické přehmaty šanci zásadně poznamenat dojem z kvalitní filmové biografie. Ačkoli se Van Santovi nepodařilo natočit snímek nikterak výjimečný, kontroverzní téma uchopil s rozumem, přiměřeností a dostatečnou porcí nadhledu. To určitě není zanedbatelný počin, ale bylo by chybou očekávat něco víc než žánrový nadstandard.