Pozn. redakce: Už delší dobu nás pálily recenze artovějších titulů. A protože jejich "nestíhání" ještě prohloubil odchod kolegy Shushiky, rozhodli jsme se na začátku ledna angažovat na pozici "externisty pro filmy seriózní, intelektuální a minoritní" Vítka Schmarce alias MARIGOLDa, pod kteroužto přezdívkou jej možná znáte i z CSFD. Jeho uvažování o filmu a styl psaní se od jádra redakce lehce liší, což snad jen oceníte, jako další krok za pestřejší a myšlenkově bohatší MovieZone. Tak... a začneme zostra... :-)

Ernesto Rafael Guevara de la Serna či prostě Che – pro jedny masový vrah, marx-leninský fanatik a nebezpečný blázen, pro druhé vypulírovaný symbol rebela, zásadového revolucionáře a posla lepších zítřků lidské společnosti. Naděje, že se Steven Soderbergh a jeho ambiciózní dvojdílný projekt dokáže účelně pohybovat mezi těmito dvěma extrémy a vyabstrahovat z nich zajímavou a podnětnou interpretaci Guevary-člověka, se bohužel ukazuje lichá. Prozatím z poloviny.

První část projektu Che Guevara – Revoluce – mapuje hrdinovo první (a zároveň poslední) úspěšné revoluční tažení – od listopadu 1956, kdy se skupina 82 mužů pod vedením Fidela Castra vydala svrhnout režim Fulgencia Batisty na Kubu, do ledna 1959, kdy Che dobyl Santa Claru a otevřel tak revolučnímu vojsku cestu do Havany. Druhá rovina příběhu čerpá z Guevarovy návštěvy New Yorku, která se uskutečnila v roce 1964, tedy v době, kdy už „El Comandante“ ztělesňoval milovanou i zatracovanou ikonu radikální levice.

Páteř filmu tvoří výjevy z každodenního života guerilly v kubánské divočině, skládanka mnohdy banálních epizod, které mají vydávat plastické svědectví o zrodu revoluce a jejího posla kdesi v hlubinách džungle. Soderbergh zvolil metodu zdánlivého odstupu, nesnaží se své záběry nikterak dramatizovat, naopak, ve vypjatých momentech je často kolážuje Guevarovými myšlenkami na téma guerillová válka a nové uspořádání země. Ve zmateném krupobití se střídají tváře, názory a reálie, které člověk alespoň okrajově neseznámený s průběhem tažení může pokládat leda tak za důkladně promíchaný guláš. Film kvůli tomu postrádá soudržnost, což jen dotváří formální provedení – divoký střih zhusta bere situacím pointu a ruční kamera divoce těká mezi strastiplnými pochody a šarvátkami guerilly s Batistovým vojskem.

Formální stránka filmu Che Guevara: Revoluce se snaží rozbít celistvý rámec mýtu o neohroženém revolucionáři, vymýtit z děje patos a schematičnost, vytvořit atmosféru pobytu „uprostřed dění“, navodit dojem osobního setkání s ikonou guerillové války. Nicméně předkládaná podoba Che Guevary je pouze dalším krotkým odvarem kultovní Kordovy fotografie Guerrillero Heroico – neproblematický, zadumaný, laskavý a vstřícný muž oddaný plně velké ideji spravedlnosti pro všechny, latinskoamerický zbojník, který bohatým bere a chudým dává. Obraz levicového „kluka z plakátu“ však nemilosrdně dusí ve filmu jakékoli napětí; postava Guevary se nikam nevyvíjí, zůstává nehybně heroická, nenabízí nic intimnějšího než revoluční hesla a proklamace. Chybí ji hlubší motivace a poklidně si existuje ve stavu završeného hrdinství bez pochyb, váhání a poklesků – čímž ztrácí veškerou provokativnost. Diváka štědře zásobuje levicovými moudry, kterým se cestou na plátno záhadně otupilo nabroušené militantní ostří. Skoro by se chtělo věřit, že Che neznal a neobdivoval Josefa Visarionoviče Stalina a že jeho myšlenky nebyly patřičně peprným vývarem leninské revoluční filozofie.

Zdá se, že tvůrci navzdory snaze o formální odstup podlehli mesiášskému mýtu a podřídili se pokorně jeho klíčovým schématům a plochým charakteristikám. Prvnímu dílu biografického eposu citelně chybí třecí plochy, všechno se přesouvá v jednoduchých škatulkách z bodu A do bodu B, myšlenky o revoluci pěkně zvoní a Che se s chlapskou něhou chová ke všem – dokonce i ke zběhům, které chvíli před tím nakázal zastřelit. Film Stevena Soderbergha tak občas nechtěně nabírá obsahové rysy socialistického realismu a podsouvá divákovi jakousi podivně přežvýkanou a vymlácenou romantiku salónní revoluce, při níž umírají jen zloduši s měšci u pasu a chudí se radují. A hrdina je krásný, bezvadný a uvědomělý. Ve třicátých letech minulého století možná, ale teď?

Naděje, že určité napětí a relativizaci postojů ústřední postavy přinesou alespoň volně vkládané prostřihy do roku 1964, pohasíná velmi záhy. V přeexponovaných a černobílých třaslavých záběrech prší jedna brilantní Cheho glosa za druhou a dovysvětluje se tu jeho ideologické podhoubí. Blábolení o permanentní revoluci opět postrádá militantní vyhrocenost a mění se v janošíkovské výzvy k odboji proti buržujům. Z politických vražd jsou nutná opatření, z USA jen prázdná židle v OSN a povrchní večírky „nechápajících“, vše bledne v záři zarostlého posla revoluce. Otevírají se desítky otázek a politických přesahů, které ale absolutně není prostor (ani vůle) rozvinout, natož doříct. Scénář si nakládá solidní fůru motivů, ale většinu z nich honem odhazuje na hromadu, která podpírá naleštěnou a ostře řezanou bustu komandanta El Cheho.  Není pochyb o tom, že mnohé Guevarovy názory jsou stále aktuální a zamyšlení hodné, ale v téhle fast foodové formě? Ne, děkuji.

Co pozitivního tak zůstává po prvním díle revoluční skládanky? Vynikající Benicio Del Toro, který pochytil i tolik opěvovaný jas v očích, jímž Guevara oslňoval celý svět. Nakažlivé charisma a nezastavitelná energie jsou v jeho podání hmatatelné, o to lépe se všechny odtučněné leninské teze a revoluční poučky poslouchají (otázku, zda je to dobře, nechám na vás). Neurazí ani solidní řemeslo, které však lze od Soderbergha právem očekávat navzdory nezvládnutým obsahovým ambicím. No a konečně také přežívá naděje, že druhá část otevře alespoň škvírku třinácté komnaty a nabídne něco víc než sloní porci revolučního romantismu, který svou chatrnost maskuje tenkou vrstvou dokumentární autenticity. Je mi líto, tuhle povrchní Revoluci leda tak nažehlit na rudé tričko a vydat se s kamarády fantazírovat o zkáze západního imperialismu a svištění dlažebních kostek.