Původně herec Todd Field se přelomem milénia začal orientovat spíše na režijní a scenáristickou práci, z čehož vzešla chválená dramata V ložnici a Jako malé děti. Poslední jednu a půl dekády však nic nenatočil, což působilo nadmíru podezřele – a především smutně. Motal se kolem řady projektů, žádný z nich se ale nepovedlo dotáhnout do konce. Během pandemie se mu však podařilo napsat scénář přímo na tělo Cate Blanchett a herečka se za projekt postavila i producentskou rolí. Jistě i díky tomu se podařilo velmi dlouhé psychologické drama plné nejednoznačností dotáhnout do konce; a to konce bezesporu velmi zdárného.

„Každý nemůže dirigovat. Tohle není demokracie,“ dává titulní hrdinka Lydia Tár najevo svou výlučnost. A totéž platí i o téhle recenzi, jelikož později ve filmu se ukáže, že příjmení hlavní hrdinky má s maďarským zaříkávačem Bélou společného ještě víc, než se na první pohled zdá. Rovněž délka tohoto oscarového favorita, přesahující metu dvou a půl hodin, naznačuje, že nikdo jiný by se do tohohle díla neměl pouštět. Ale žerty stranou, Fieldův snímek totiž navzdory zjevnému útoku na různá ocenění rozhodně není snadno stravitelným kouskem a i náročnější diváci mu budou muset jít hodně naproti.

TÁR: FOTOGALERIE

Vyprávění o fiktivní dirigentce Lydii Tár je plné zkratek a výpustek, leckteré detaily si tak můžeme (ba dokonce musíme) domýšlet. Setkáváme se s ní ve chvíli, kdy na prestižní newyorské scéně dává rozhovor, díky němuž se dozvíme i milníky její dosavadní velmi úspěšné kariéry. Vzhledem k tomu, že ji zastihujeme na absolutním vrcholu, se nabízí předpoklad, že budeme sledovat její postupný pád plynoucí z jejích osobnostních nedostatků; jenže tohle opravdu není typický životopisný snímek, a to bez ohledu na smyšlenost dané postavy.

Lydia žije primárně v Berlíně, kde společně se svou manželkou Sharon (zároveň první houslistkou jejího orchestru) vychovává malou dceru Petru. Její asistentka Francesca dohlíží na to, aby v Lydiině nabitém programu vše šlapalo podle plánu – což se zpočátku rozhodně daří. Lydia s Berlínskou filharmonií pracuje na její milované Páté symfonii Gustava Mahlera a my vlastně poměrně dlouho nevíme, kam příběh směřuje.

Děj časem obohatí i příchod neotesané ruské cellistky Olgy, která Lydii zaujme nejen svou vášní k hudbě. Do toho se jako ozvěna minulosti vrací zprávy o tajemné dívce Kristě, bývalé člence Lydiina souboru, která za podivných okolností musela odejít. Film nenápadně naznačuje, že v tomto případě došlo ze strany Lydie k nevhodnému chování, zřejmě sexuální povahy. Nikdy se však nedozvíme, co přesně se stalo – jak se ve filmu říká, „obvinění je totéž co odsouzení,“ takže sledujeme cancel culture v praxi.

Fieldovi některé komentáře vyčítaly, že nás film nutí sympatizovat s antihrdinkou, jež se (zřejmě) chová ke své rodině i spolupracovníkům toxickým způsobem. To je však příliš zjednodušující pohled, zcela opomíjející hluboce zakořeněnou protikladnost spousty vlastností dané postavy. Stejně jako v případě nedávných filmů Arvéda či Elvise se hlavní charakter vymyká jednoznačnému zaškatulkování, uniká dokonce i našim hodnotícím kritériím, pomocí nichž bychom jej mohli popsat několika málo adjektivy. Film přitom nejde na první pohled považovat za hádanku, kterou by opakovaným zhlédnutím šlo rozluštit. Namísto toho je plný ambivalence a otázky raději klade, než aby na ně odpovídal.

To je samozřejmě zcela v pořádku, reálným důsledkem takového přístupu je však i chlad a odtažitost, kvůli nimž divák nemůže dojít stejné emoční katarze, jakou titulní hrdinka prožívá při poslechu hudby. Lze vzpomenout na nedávný dokumentární KaprKód, skládající obraz nečitelné osobnosti prostřednictvím opery plné zcizujících prvků – včetně reflexe nevyhnutelného zkreslení související se samotným filmovým médiem. Atmosférou, neklidem hlavní postavy či prací se zvukem Tár připomíná i předloňskou Memorii od Apichatponga Weerasethakula, kterou si mohli odvážnější diváci vychutnat ve Varech. Fieldovo dílo je však bezesporu výrazně konvenčnějším dramatem – i když, je to vážně pravda?

Podivnosti a nepřehledné momenty vrstvící se především v poslední třetiny umožňují čtení díla jako neotřele realistické duchařiny s nespolehlivým titulním vypravěčem. Tomu nasvědčuje i nejednoznačný, z určitého úhlu pohledu velmi poťouchlý konec, a vlastně i úplně první záběr dávající najevo, že kolem mediálně známé osobnosti se vždy nachází někdo se zapnutou kamerou v mobilním telefonu.

Tím však zajímavá témata, která snímek divákovi nabízí, zdaleka nekončí. Lydii totiž velmi záleží na hudbě, prožívá ji, zároveň ale snad až příliš dbá na to, jak bude výsledek její práce vypadat před lidmi – proto chce dlouho připravovanou nahrávku slyšet jen ve formátu mp3, stejně jako obyčejní posluchači. Od nich si ale přitom raději udržuje odstup, doslova se snaží jimi neušpinit – možná je to umocněno přiznaně covidovým obdobím, v němž se příběh odehrává, ale Lydia si úzkostlivě drhne ruce pokaždé, když přijde do kontaktu s něčím, co nesouzní s jejím pohledem na svět a co chce ze sebe okamžitě smýt. Zároveň také zraňuje city lidí kolem sebe, ovšem ne nějakým zřetelně psychopatickým způsobem, spíše se zdá, že určitá strohost je pro ni nutností k proplutí matoucími vodami společenských vztahů, jež ji vzdalují věnování se hudbě na úrovni, kterou k životu potřebuje. Opět tedy převažují nejasnosti, ambivalence, otázky.

Většinu času nenápadná kamera Floriana Hoffmeistera párkrát přistoupí k velmi dlouhým záběrům, buď kvůli procítění hudebně výrazného momentu, nebo z důvodů, které se osvětlí později – to platí třeba pro jednozáběrovku z Lydiiny přednášky na prestižní umělecké škole Juilliard, kde radí studentům, aby potlačili svou identitu a hodnoty ve prospěch kvality výsledného díla. To je samo o sobě hodno zamyšlení a nelze říct, že by se divák měl jednoznačně přiklonit na stranu vyhlášené dirigentky, nebo naopak dotčeného studenta. Field však prostřednictvím hereckého koncertu Cate Blanchett jde však ještě o kousek dál a znejišťuje nás, zdali tyto vzletné deklarace nejsou samy o sobě hlavně performativním gestem, Lydiinou snahou uhranout nastupující generaci svou genialitou a pronikavým intelektem. Že by se jí samotné nepovedlo ego potlačit zdaleka tak důsledně, jak vyzývá ostatní?

Přehrajte si trailer Blanchett samozřejmě poutá nejvíce pozornosti, vždyť za celou stopáž v podstatě nezmizí z plátna. Její oscarové šance navíc zvyšuje fakt, že se herečka kvůli roli naučila dirigovat, mluvit v němčině a oprášila schopnost hrát na klavír. Přitom by nás tyhle fun facty vůbec nemusely zajímat, jedním z témat filmu je ostatně i oddělení umělce od jeho díla. Zdá se totiž, že historicky s tím problém nemáme a poměrně snadno přehlížíme zdokumentované poklesky geniálních skladatelů (či jiných umělců) s tím, že prostě byla jiná doba; zato vůči současným tvůrcům takto shovívaví zdaleka nejsme. Je to tak v pořádku? Těžko říct. Uspokojivou odpověď ani v tomto případě Field nenabízí. A to je jedině dobře.