Vojtěch Mašek si pro svůj debut vybral bezesporu velmi složité téma, ale už z jeho podílu na scénářích k filmům Křižáček či Okupace je patrné, že se rozhodně nechce ubírat vyšlapanými cestami. Využil motivů z románu Jana Poláčka Malostranský ďábel a předložil působivou, horečnatou, ale také pohříchu prchavou mozaiku o jedné pozapomenuté osobnosti nedávných československých dějin.

Jiří Smíchovský, známý též jako Arvéd, patřil mezi přední tuzemské mystiky a okultisty první poloviny 20. století. Po službě v první světové válce se vzdělal v právech, teologii i filosofii, nabyté znalosti jej však k humanistickému smýšlení zrovna nenavedly – sympatizoval s fašisty a krátce po nacistické okupaci začal kolaborovat. Němcům udával jiné okultisty a další vymykající se živly, k nimž měl díky bohémskému životu i tehdy ostrakizované homosexuální orientaci blízko. Díky této amorálnosti se dostával k vzácným esoterickým knihám, jejichž prostřednictvím mohl provádět rituály a zdokonalovat se v černé magii.

Tímto způsobem proplul Protektorátem, a přestože se po válce pokoušel spolupracovat i s StB, nakonec skončil v komunistickém vězení, jež se mu stalo osudným. Zavrženíhodná, leč zajímavá životní cesta si o filmové zpracování přímo říká  – už proto, že v řadě témat lze sledovat podobnost s úspěšným Šarlatánem. Maškovo pojetí je však jednoznačně avantgardnější, než jak se Agnieszka Holland vypořádala s Janem Mikoláškem, místy tak připomíná fyzičnost Domestika a ještě více bohužel roztěkanost Milady.

Množství vizuálních nápadů jasně odkazujících na expresionismus či hammerovské horory podtrhují skvělá práce se zvukem a atmosférickou, anachronickou hudbou z pera Aid Kida a Jonatána Pastirčáka. V centru nelineárního, v časoprostoru přeskakujícího vyprávění však stojí až příliš neuchopitelná postava Arvéda. Přepjatý výkon často přehrávajícího Michala Kerna v hlavní roli se občasnou slizkostí blíží sebeparodii, jindy zase trefně vyjadřuje hororovou nečitelnost dobových reálií. O titulní figuře se toho však dozvíme velmi málo – zatímco lidé z jeho okolí jsou většinou spjati s určitým časem a místem a slouží tedy jako kotva pro divákovu orientaci, unikavý Arvéd se pravidelně uchyluje k recitacím klasiků a kryptickým dialogům, jež ale nikam nevedou.

Dozvíme se o jeho geniální paměti, o touze legitimizovat sebe sama prostřednictvím paralel s Leonardem da Vincim, boji s církví či závislosti na opiátech. Přestože snímek zdůrazňuje Arvédovu nejednoznačnost a neochotu přizpůsobit se dobovým konvencím, v posledku se jedná o výrazně negativní postavu, která svému okolí spíše škodila, než pomáhala. Většina reálií ze Smíchovského života je však pouze velmi zlehka naznačena, filmu rozhodně nelze vytýkat doslovnost.

Je zřetelné, že snímek opakovaně využívá dualit – Boha a Satana, nacismu a komunismu, paměti jednotlivce a paměti národa. A především Arvédova protipólu Štěpána Plačka (v podání výborného Saši Rašilova), na němž je dobře ilustrováno, jak se napříč režimy mění pozice člověka, který se především snaží přežít. Totalitní režimy využívají vzájemné závislosti těchto postav: Plaček potřebuje Arvéda, aby se udržel ve funkci, Arvéd potřebuje prostřednictvím udávání přežít. Aby mohl být v nesvobodné společnosti tím, kým je (ať už se to váže k okultismu, či homosexualitě), musí se zaprodat…

Přehrajte si trailer O osudové tragice Arvédovy postavy se však lépe píše, než se na ni dívá. Bylo by zajímavé zkoumat snímek z hlediska struktury – množství motivů a momentů se vrací v trochu odlišných variacích, které postupně dotvářejí impresi jedné rozklížené duše. S až hororovou intenzitou je zachycen postupný propad osobnosti do zdánlivého bezpečí okultismu, což podtrhuje rozpolcenost filmu mezi smyslovým chaosem a sveřepě intelektuálním deklamováním. Kvůli obrovskému množství příběhových výpustek a přeskoků mezi emocemi je však téměř nemožné se na antihrdinovo proplouvání časoprostorem napojit. A výsledkem je bohužel převažující zmatek a nuda, čemuž nepomáhá ani úmorná stopáž dosahující dvou hodin.