Režisér Václav Kadrnka zaujal před sedmi lety autobiografickým dramatem Osmdesát dopisů, další celovečerní projekty na svém kontě nemá. Až teď přichází s komorním, leč ambiciózním Křižáčkem, který se jako jediný český zástupce uchází o hlavní cenu letošních karlovarské soutěže. Kadrnka sepisoval scénář na základě básně Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček a jedná se o historickou road-movie, která je ovšem tak trochu jiná. Jak přesně?

Dětské křížové výpravy se podle všeho uskutečnily na začátku 13. století a stály na dnes dost absurdně znějící myšlence, že když se Jeruzalém zpod muslimské nadvlády nepovedlo dostat vyzbrojeným rytířům, tak to díky své čistotě a nevinnosti dokážou bezbranné malé děti. Kdo ví, jak to tenkrát vlastně bylo, ovšem malý Jeník je uchvácen možností se výpravy účastnit a vydá se do světa. Následuje ho jeho otec v podání zarostlého a mimicky uměřeného Karla Rodena, a to je vlastně všechno. Poměrně rychle ztratíme Jeníka ze zřetele a pozornost se upíná k zoufalému pátrání s mimikou šetřícího Rodena, který na své cestě potkává všelijaké postavičky, jež mu s jeho misí příliš nepomáhají. Vyjma jediné.

Tou je mladý rytíř (Aleš Bilík), který také chce jet do Jeruzaléma. Oba muži tak mají společnou cestu, i když odlišný cíl. Jak sám režisér zdůraznil, od diváka se vyžaduje krok dopředu, protože tenhle film na stříbrném podnose nic neservíruje. Kdo je ve skutečnosti mladý rytíř; proč se Roden odmítá smířit s myšlenkou, že syna nenajde; k jaké proměně hlavních postav na konci vlastně dochází – to všechno jsou otázky, na než jednoznačná odpověď neexistuje a film je tak do značné míry dotvářen v divákově hlavě.

Na čemž by nebylo vůbec nic špatného, ostatně právě takových imaginaci podporujících filmů si obvykle vážím. Ovšem zde původní chytré myšlenky narážející na nedostatečné zpracování, které nedokáže v jednotlivostech zaujmout. Kamera přímo vybízí k uměleckým obrazům, ty se ovšem nekonají a divák se tak musí spokojit s nekonečnými záběry, které dlouho a zbytečně snímají scénu i po skončení děje. Zvuk je také plochý a jakkoli se formální stránka může ohánět záměrnou minimalističností, nezajímavost je neodpustitelná. Film je tak kvůli tomu i přes standardní stopáž až umrtvující a vyžaduje od diváka mnohem víc než jeden krok dopředu…

Budete se možná divit tomu, jak je zde středověk zpracován čistě, bez špíny, hluku a přebytečných detailů. Tohle stylistické rozhodnutí sice ubírá na atmosféře doby, pomáhá však jasnému přesahu příběhu, který se může odehrávat kdykoli a kdekoli. Do značné míry tak připomíná loňskou alegorii Menandros a Thaïs, podobně formálně stylizovanou a místy až meditativní. Řada dílčích motivů a jejich ztvárnění jsou však ve filmu trefně vystiženy, například lpění na minulosti a zároveň blednutí vzpomínek, samota, otcovství… Není toho málo, ale zadarmo to nedostanete. Jak říkal Arnold - No pain, no gain.