Tento rok se z hlediska kvalitních českých filmů od začátku sázelo hlavně na tři koně. Očekávaný Havel ale sklízí spíše rozdílné reakce, Krajina ve stínu Bohdana Slámy zatím také nesbírá úplně nadšené ohlasy, a tak se mé naděje na nadprůměrný český kousek stočily hlavně k Šarlatánovi od Agnieszky Holland. Ta sice pro mě není zcela vždy zárukou silného zážitku, jenže když už se přeci jen trefí do své režisérské formy, tak to stojí za to. Její Hořící keř počítám mezi nejsilnější a nejkomplexnější tuzemské projekty minulé dekády a z prvních ohlasů a po světové premiéře na festivalu Bernilale jsem doufal, že se Agnieszka i v další výletu do naší historie trefí do černého. A přesně tak se naštěstí stalo.

Šarlatán je přitom zcela jiný dílem než zmiňovaný příběh o událostech po upálení Jana Palacha a polská režisérka v něm spoléhá na jiné postupy. Zatímco Hořící keř je, samozřejmě i díky konceptu minisérie, daleko rozmáchlejším kouskem soustředící se na osudy mnoha postav, životní cesta Jana Mikoláška je mnohem intimnější, osobnější a kromě hlavní postavy léčitele dává výraznější prostor už v podstatě jen jeho asistentovi a milenci Františkovi Palkovi. Všichni ostatní jsou zde vedlejšími figurkami, jež na plátně vydrží přinejlepším pár scén. A důraz na tyto dva aktéry je plně dostačující.

Právě titulní hrdina je pak hlavní devízou celého filmu. Podle traileru by se mohlo zdát, že snímek bude pojednávat o Mikoláškovi jako o další z obětí komunistického režimu. Jenže to je pouze jedna z rovin díla, které je mnohem vrstevnatější. Jde zde především o náhled do nitra osobnosti titulního léčitele, jenž je ve výsledku mnohem rozporuplnějším charakterem, než byste možná čekali. Jan Mikolášek je zde vyobrazen coby člověk, jenž chce zkrátka za všech okolností plnit své životní poslání v podobě léčení lidí. Nevadí mu přitom proplouvat mezi rozdílnými režimy, kdy nakonec v tom komunistickém doplatí z části i na svou arogantnost a podcenění situace. A už vůbec mu nevadí se chovat v osobní rovině často jako totální hajzl. 

Právě tato ambivalence, kdy budete hlavní postavě chvíli fandit, ale v další sekvenci ji budete chtít skoro až zabít, je na celém filmu velmi imponující a režie i scénář umí tuto rozpolcenost výtečně prodat. To samozřejmě platí i o Ivanu Trojanovi, jenž tu předvádí další ze svých precizních hereckých výkonů a po Bourákovi si dokonale napravuje reputaci. Také homosexuální linka je zde vystavěna velmi citlivě a vztah mezi Mikoláškem a Palkem funguje od prvního do posledního záběru. Za to může z velké části pro mě nečekaný slovenský objev Juraj Loj, jenž je Trojanově postavě skvělým protipólem a mixem sexsymbolu s hezkým kukučem, který je ovšem mnohem více empatický než hlavní hrdina a divák si k němu velmi snadno najde cestu.

Agnieszka Holland pak dovede všechny tyto motivy a linie spojit v naprosto sebejistý, vyspělý a funkční celek šlapající od začátku do konce a po řemeslné či výpravné stránce u nás aktuálně patří k absolutní špičce. Režisérka si v oné intimnosti snímku ráda pomáhá pomalejším tempem a častými detailními záběry na hlavní aktéry, v čemž jí přispívá samozřejmě i výtečná práce kameramana Martina Štrby. Nebojí se pak také několik drsnějších a silnějších momentů, jež divákovi určitě utkví v hlavě. Na druhou stranou jistá chladnost a odosobněnost filmu, jež hezky koresponduje s osobní stránkou Jana Mikoláška, je v některých pasážích i ke škodě a malinko bych u jistých scén ocenil větší přitlačení na emocionální pilu. A v jiných zase naopak o něco menší doslovnost a uhlazenost, která je možná až příliš divácká. 

Přehrajte si trailer Šarlatán tedy rozhodně není ódou na osobu Jana Mikoláška a nesnaží se ani mít nějaké stanovisko v otázce léčitelství. Jde zkrátka o velmi osobní a nečernobílý obraz člověka, jehož velký rozpor je hnacím motorem očekávané novinky. Snímek sice má své mouchy a např. poslední třetina mohla lépe gradovat a klidně se v ní mohlo i trochu stříhat. Jinak ale natočila Agnieszka Holland po všech stránkách řemeslně precizní podívanou, jež funguje jak v osobní linii, tak v dobové komunistické rovině. A svým zpracováním by se rozhodně neztratila ani v evropské konkurenci. Pokud hledáte alespoň jeden český kousek, na který letos zajít do kina, měli byste o tom v případě Šarlatána opravdu hodně přemýšlet.