Ve stínu je úkazem, který český rybníček dlouho potřeboval a dlouho nedostával. Od Protektora či Pout tu zřejmě nebyl film, který by po výtvarné stránce tolik uchvacoval a nevtíravě tahal dobovost ze současných kulis. Praha počátku padesátých let je chladná, industriálně šedá, odtažitá. Přesto omamně dýchá, pokud se do ní zasadí panoptikum postav ze staré noirové školy (kdyby Praha potenciálně něco takového měla), detektivů, kteří s ulomeným čvaňhákem v koutku úst a pozoruhodnou dedukcí za kloboukem glosují nepozornost slavné zločinecké galerky. I rada Vacátko by se ale sklonil před detektivním umem a drsností kapitána Hakla, kterého Ivan Trojan vystřihl jako posledního skauta, který to má v hlavě i rukou a vždy je ve správnou chvíli na správném místě.

Ve stínu je rozděleno na tři souměrné bloky. V tom prvním Ondříček strhuje sceneriemi, zapadlými kouty velkoměsta, jejich výběrem a zachycením. Kamera snímá velkolepé dobové celky (Václavák se jen tak neomrzí) i jemné detaily hry světla a stínu v perfektně nasvícených interiérech i exteriérech. A tam, kde se atmosféru potenciálně daří načrtnout jen tak napůl, neomylně zahřmí skladatelská dvojice Muchow – Novinski. A nenechá nikoho na pochybách, že Praha si v padesátých uměla na leckoho došlápnout, zvláště schovaná za malý červený průkaz Státní Bezpečnosti. První třetina je po všech stránkách strhující. Je vstupenkou do “okouzlujícího” světa plného špinavých dlažebních kostek a velkých skličujících tajemství, i úvodem do příběhu, který se rozjíždí se silou parní lokomotivy a dává příslib hardcore noiru, který v Čechách nemá obdoby. Trojan kráčí po bezútěšných uličkách jako jeho velké filmové předobrazy, indicie se rozplétají s neúprosnou logikou a znalostí tamních poměrů a divák hladově drží krok při vstupu do každého nového záběru.

Druhá třetina odklání vyšetřování na vedlejší kolej a ukazuje vyšetřovatele Hakla jako člověka domácího. Člověka, který se jako každý občan bojí o rodinu, čte svému synovi pohádky a občas mu jako správný táta přikopne mičudu na dvorku. Pod tou drsnou policajtskou slupkou se skrývá normální lidská tvář a scénář i kameru to najednou zatraceně zajímá. Ondříček si odvážně dovoluje zpomalit tempo na naprosté minimum a jen pomocí letmých detailů (zpocení cizinci u mandlu, holící se soused) a pohledů očí zcela změnit vyznění celého filmu. Pohled na Haklovo domácké hřiště odkrývá slabiny hrdiny bez bázně a hany a zároveň vnáší mezi zdi studené Prahy i trochu těch rodinných radostí všedních dní.

Všechno pak spěje k velkému finále, který si žádá velkých činů, slov a pravděpodobně i obětí. Morální kodexy jsou válcovány nebo aspoň nalamovány tváří v tvář krutým bičům nekompromisních estébáků, prasácky parazitujících na obyčejném lidském lpění na rodinných hodnotách. Vyznění filmu jde do krutě osobních rovin a detektivní linka jako by už vlastně ani neexistovala a nebyla důležitá. Rozuzlení postrádá kýžený přesah a je tak trochu vytoužené než striktně logické (deus ex machina v celé své kráse), ale v rámci přesunu z úrovně detektivní do úrovně „jsou věci, které je třeba udělat za jakoukoliv cenu“, který si film žádá, už plně dostačující.

Režisér hrdě vzhlíží k západním vzorům: chytře komponované záběry přes odrazy ve skle, bayovské podhledy, důrazné detaily na obličeje, přísná tvář metropole, minimalismus a úsečnost pánů v baloňácích. Vznikl svět, který opravdu dýchá a formálně mu nejde vůbec nic vytknout. Skoro se chce zase jednou zvolat ono klasické “a pak že to u nás nejde”. Herci v hlavních i vedlejších rolích jsou typově velmi dobře obsazeni a hrají bez výjimky skvěle, temná hudba podtrhuje každý odstín šedi, který se mihne plátnem. Atmosférou film sahá ke špičce žánrových souputníků nejen z lokálních luhů a hájů a David Ondříček se rozhodně nemusí stydět při pomyšlení, že by zbytek své kariéry mohl strávit za hranicemi Evropy.

Ve stínu je poctivý kus řemesla, audiovizuálně dotažený do posledního puntíku. Jeho nevyvážené tempo ale zřejmě rozdělí diváky do dvou různých táborů – ty, kteří se budou cítit uraženi, že nedostali pravověrnou detektivku, a ty, kterým to nevadí, protože krok stranou ve vyprávění není nutně krokem zpět. Vy byste u toho měli být už proto, abyste si udělali vlastní názor. Jde o událost v našich končinách výjimečnou a je třeba si ji hýčkat. Zvláště v době, kdy se o diváckou přízeň souběžně hlásí i poslední výkvět Tomáše Magnuska. Podpořte kvalitu a nenechte ho vyhrát.