Česká filmová a televizní akademie se letos určitě nespletla, když vyslala do oscarového boje nový film Marka Najbrta: Lepší snímek u nás (přinejmenším) v posledních dvanácti měsících opravdu nevznikl. Nemluvě o tom, že akademici američtí často doopravdy slyší právě na filmy z válečných časů, ale to už se dostáváme trochu jinam.

Začínáme chvíli před válkou. Emil Vrbata (Marek Daniel) je nevelikým zvířetem v rozhlasu, zatímco jeho manželka Hana (Jana Plodková) právě slibně startuje kariéru filmové herečky – v evidentně rozkošně provorepublikové romanci, kde je jí partnerem zkušený mazák střihu Oldřicha Nového (v překvapivě pasujícím podání Jiřího Ornesta). Protože se kolem ní neustále motají fešní mužští, Emil tak trochu žárlí, ale situace se pozvolna, leč neodvratně začne měnit a s plynoucími měsíci a roky jsou šroubky utahovány s čím dál tím větší intenzitou. Po okupaci vyjde najevo, že je Hana židovka, a její kariéra okamžitě skončí. Pak jí není dovoleno chodit do restaurací… a do parků… a Emil mezitím, zdá se, dělá slušnou kariéru.

Když si totiž rozhlasový kolega (Martin Myšička) pustí v éteru hubu na příliš odvážný špacír, odměnou je mu něžná náruč Gestapa, a Emil dostane nabídku, kterou by mohlo být nebezpečné odmítnout. Má se sám posadit za mikrofon a zprostředkovávat spoluobčanům zprávy z domoviny. Pochopitelně to znamená, že se tak stane hlásnou troubou opovrhovaného režimu, ale kdyby nepřijal, mohl by se rovnou rozloučit se zaměstnáním, a velmi pravděpodobně brzy i s Hanou. V opačném případě je mu nenápadně přislíbeno přimhouření árijského oka.

Takže se v zájmu ženy, kterou doopravdy miluje, stává přisluhovačem. A léta běží dál. Jeho hlas zná celá země, ona už naopak ani nevychází z domova. Ti dva jsou obyčejní, potřební a chybující lidé z masa, kostí a emocí, takže je „obyčejně vyhrocená“ situace nesblíží, naopak se mezi ně začne vtírat klín odcizení. Hana svůj únik hledá v ilegálních návštěvách kina, kde se (zatím?) platonicky sblíží s promítačem a začnou spolu hrát poněkud nebezpečně provokatérskou hru, a Emil je stále unavenější z toho, jak se zuby nehty snaží nespadnout do propasti kolaborantství úplně a zároveň zůstat manželčiným protektorem. (Ano, název je pochopitelně dvojznačný: Reinhadt Heydrich tu sice má malé cameo a zhruba ve dvou třetinách děje je zabit - což nevidíme -, to ale „jen“ otevře stavidla proudu finálních události.)

Protektor je výjimečný především tím, jak dobový příběh (který vlastně není typickým „pevným“ příběhem, ale často spíše atmosférickou mozaikou) vypráví prostředky veskze (post)moderními. Nejviditelnější je prokládání děje symbolickými „cyklistickými“ pasážemi, v nichž se hrdinové bezmocně pachtí před zadní projekcí, ale filmová řeč je zcela současná ve všech aspektech: Od kamery, přes střih, použité triky až po minimalistickou elektronickou (!) hudbu.

Zvoleného tónu se drží i herecká stylizace, respektive její absence. Ti lidé zkrátka mluví jako lidé opravdoví, ne páně scenáristovy figurky s dikcí časů minulých. Patří zároveň do čtyřicátých let minulého století i do doby současné, nikdy ale nepřekročí hranici přílišné zmodernizovanosti. Co se konkrétních výkonů týče, nejpříjemnějším překvapením je určitě dosud nepříliš vídaná Jana Plodková (byla třeba „čárkovanou“ servírkou ve Vratných lahvích), disponující velmi zajímavým tajemstvím a osobním kouzlem. Marek Daniel je, upřímně řečeno, obvykle nepříliš zajímavý až mdlý (čestnou výjimkou byl homosexuální expřítel titulního protagonisty ve Venkovském učiteli), a ani tentokrát se nedá říct, že by mu z uší sršelo charisma. Ovšem v rámci postavy záměrně poněkud matného a vnitřně nepevného Emila to není na překážku, ba možná je to spíš ku prospěchu věci.

Mám-li s někým trochu problém, pak se Sandrou Novákovou coby po Emilovi dychtící naivkou. Jádro problému ale patrně neleží na ní, ale na tom, jak je její figura v závěrečné třetině scenáristicky nevyladěna. Ostatně, právě v této části spočívají největší nedostatky Protektora, jehož konstrukce se začne poněkud otřásat a rozpadat, a konečně svazování různých dějových nitek neprobíhá tak hladce, jak by bylo záhodno. A bohužel se také definitivně ukáže, nakolik filmu chybějí opravdové emoce, i ve chvílích, kdy by nás měl chytit pod krkem, zůstává poněkud chladným a odtažitým.

Přesto jde stále o obdivuhodný počin, a Marek Najbrt se definitivně stává režisérem, jehož nové filmy budeme moct očekávat coby skutečné události. Z osobního hlediska bych pak rád dodal, že nebude-li u diváků úspěšnější než třeba Tomášem Vorlem spáchaný zločin proti lidskosti, který se pod názvem Ulovit miliardáře přislizne do našich kin 1. října, mám v úmyslu ztratit důvěru ve svě bližní a emigrovat do Jižní Afriky nebo na Mars.