Ang Lee je jako multifunkční kuchyňský robot druhé generace. I když do něj pokaždé strčíte jednu a tu samou surovinu, pokaždé vám vyleze nově opracovaná. A nejen to, nikdy se z ní nevytratí Angův charakteristický rukopis a smysl pro osobitou poetiku, která prostě nemohla vzejít odnikud jinud nežli z Asie. Vstupní surovina se doopravdy příliš nemění. Zvlášť v posledních letech se Lee vytrvale zabývá mezilidskými vztahy, s jasným důrazem na jejich nejpřitažlivější podobu – na to věčně vzrušující, smysly omračující a mozek vyhánějící kouzlo zvané láska.

Tentokrát se naštěstí neřeší city mezi čtyřmetrovým bourákem ve fialových trenýrkách a jeho favoritkou z dětství, neblíží se ani homosexuální kovbojové se zvláštní slabostí pro požírání fazolí a pastvu ovcí. Milostný příběh je tentokrát mnohem klasičtější – ostatně vychází i z literární předlohy (byť nikterak rozsáhlé) – a pevně ukotvený v žánrech válečného dramatu z časů druhé světové války a špiónské hry o důvěru. Ang Lee se tentokrát vzdal stylových experimentů, snad aby souzněl s tradičním obrazem světové války, jenž nám kinematografie nabízí. Samozřejmě navenek nejblíž má ke Spielbergově Říši slunce, což obnáší precizní výpravu, dobově perfektně stylizované herce a okázale klouzající kameru Rodriga Priety, který jen potvrzuje šířku svého výrazového rozpětí (od 8. míle a 25. hodiny až po Alexandra Velikého). Po komorní Zkrocené hoře se Lee přeorientoval na typickou velkovýpravnou filmařinu, která v podstatě dlouhé minuty nemá čím překvapit. Všechno v ní působí vyprecizovaným dojmem, za nímž jsou vidět peníze (o ně obvykle nemají čerství oscaroví laureáti nouzi) a režisérova zkušenost.

Kdo se lekl toho, že Lee pouze variuje staré známé postupy, že se snad spokojil s řadovým ohlédnutím do válečných let, ten zapomíná na jeho vykutálenost. Ano, časová posloupnost je narušena zcela klasickým způsobem (telefon na úvod ještě zintenzivňuje vzpomínky na Tenkrát v Americe) a pod nánosem retro účesů a vyšperkovaných kostýmů se prosazuje docela jednoduchá zápletka o mladinké krásce, která má svést vysoko postaveného politika a tím zajistit jeho likvidaci. Politik se zdráhá, ač touží. Kráska se zdráhá, neb také touží. Ang Lee si s noblesou sobě vlastní chystá půdu, bez problémů nás vpouští do nitra obou ústředních postav (ano, projde i přes neprostupné oči Tonyho Leunga), do toho ještě cvrliká hudba Alexandra Desplata, takže by málokdo předvídal, k jak razantní podobě se Touha, opatrnost odpíchne.

Angův film staví na kontrastu mezi klidným a povznášejícím stylem vyprávění a naprosto otevřeným zpracováním zlomových scén. Není to ukolíbání následované zářezem, ani sázka na divákův šok, ale spíš velmi odvážná snaha prodat to nejpodstatnější skrze věci, které se konzervativnímu publiku nebudou zamlouvat. Jenže bez explicitního zobrazení sexuálních hrátek, v nichž funguje zvláštní vztah podřízenosti a dominance, by Touha, opatrnost ztratila leccos ze svých půvabů. Ba co víc, ztratila by smysl a stala se zcela konvenční bezpohlavní přehlídkou filmových řemesel. Člověk by ale přišel o ty výjimečné scény, ve kterých sledujete ohromnou milostnou chemii. Nemohl by z očí vysledovat všechna vnitřní dilemata hlavních a plně vstoupit do toho zvláštního vztahu, o němž od začátku zdánlivě všechno věděl. I detail na šourek Tonyho Leunga v tomhle případě nepůsobí nijak nepřístojně, ba naopak úplně přirozeně rozšiřuje náš vhled do cizího nitra. Jakkoliv to zní komicky.   

Koneckonců i ve Zkrocené hoře patřily výlevy milostné vášně k tomu nejlepšímu - animální postelové eskapády ale tentokrát neprovází tklivá kytara a balast fazolí, ovcí a falešných knírků, nýbrž velmi dobrý až vynikající návrat do první půlky minulého století. Stojí za průzkum, pokud možno na velkém plátně.  

PS: Tato recenze z části vzniká prostřednictvím SMS zasílaných zpoza hranic. Snad to není poznat.