Tak je to tady. Spásu tuzemského filmu, kterou před dvěma dny nedodal Olmo Omerzu, musel obstarat Adam Sedlák. Samozřejmě, je to velmi neférové srovnání, neboť tyto dva filmy jsou tak odlišné, jak jen je to možné. Žánrově, způsobem zpracování, vyzněním, náladou… Proč je tedy zmiňovat v tomtéž odstavci? Oba tyto kousky se totiž účastní letošní Hlavní soutěže karlovarského festivalu a vzhledem k jejich odlišnosti si dokážu představit brzké rozdělení na dva tábory. Uvidíme, jak se to celé vyvrbí, pro mě je však jasným vítězem tohoto pseudoduelu Sedlák.

Chválil jsem ho už předloni v souvislosti s povedeným Semestrem, nyní se mu po pár letech podařilo dotáhnout Domestika, před třemi lety oceněného ve formě nejlepšího nerealizovaného scénáře. A musím přiznat, že je taková pocta je na místě, ba co víc – trumfem filmu není jen kvalitní scénář, nýbrž i samotná realizace. Ale proberme si to jedno po druhém.

Příběh sleduje manželský pár - Romana a Charlottu. Ona je obětavá učitelka a vlastně celkem normální ženská, on profesionální cyklista, což už tak moc normální není. Tréninku totiž podřizuje každý aspekt nejen svého života, nýbrž i manželského vztahu. Když si do ložnice nainstaluje kyslíkový stan, v němž nyní oba musí spát, rozjíždí se drsné vztahové drama, během něhož se oba postupně vzdalují a fyzicky i psychicky mění. Asi už je vám jasné, že tohle nebude žádná řachanda pro celou rodinu a ani hořkosladkého humoru, téměř povinného atributu tuzemských filmů, se nedočkáme. A je to jedině dobře.

Během sledování je člověku místy nepříjemně po těle, a to především díky nekompromisní fyzičnosti, která v našich končinách není zrovna typická. Diváka napadnou paralely s Romanem Polanskim (jakkoli se od něj Sedlák spíše distancuje) a s jeho bytovou trilogií, dále třeba díla jako Fair Play či Requiem za sen. Tyto příměry jednak naznačují tematiku, jednak mluvíme o velmi dobré společnosti, v níž se Domestik zjevně ocitá. A druhé housle v ní opravdu nehraje.

Postupem času dochází k nezbytnému utahování šroubů, čemuž napomáhá i koncepčně uchopený audiovizuál. O hudební složku se postarala kapela Vložte kočku (kterou byste rozhodně měli znát), jejímž členem je i Jiří Konvalinka, představitel Romana. Tepavé rytmické linky souzní s neúprosným tempem tréninku a obdobně chytře funguje i kamera. Ta neustále překvapuje nečekanými úhly záběru a precizně komponovanou mizanscénou, což formálně podtrhuje neuroticismus, s nímž oba hlavní představitelé přistupují ke svým životům. Konvalinka i jeho protějšek Tereza Hofová předvádějí opravdu kreace na hranici možností těla i duše, tady prostě není třeba superlativy šetřit.

Nakonec to vypadá, že to tak těžké být nemusí. Dva herci, jeden trochu vymazlený byt, uvěřitelné postavy a pár myšlenek. Proč se tedy jedná o tak ojedinělý úkaz? Zjevně je v tom mnohem víc kumštu, než si člověk dokáže představit; Sedlákově partě to ale jednoduše vyšlo na jedničku. Respektive na silnou osmičku. A půl.