Když se na obzoru zjeví nový film o normalizaci, člověk už má ve zvyku hledat nějakou hlubokou díru, do které by se schoval, než se přes něj přežene další „člověčina“ jak ze škatulky. Možná namítnete, že poslední dva ročníky Českého lva vyhrál film zobrazující komunismus silně negativně, takže se třeba blýská na lepší časy. Jenže mainstream stále ovládá intelektuální genocida Něžných vln a seriálu Vyprávěj. Pořád přijde vhod každý jeden režisér ochotný se vůči nostalgickému retru vymezit.

A vymezuje se i Fair Play Andrey Sedláčkové. Příběh o státem řízeném olympijském dopingu se zde stává jen záminkou k vykreslení tlaku, jaký zažívali lidé v dobách totality. A jde o film v mnoha ohledech záslužný, až mě vlastně mrzí, že se nemůžu připojit k přívalu výrazně kladných hodnocení. Řekněme tedy, že si celý štáb všechnu tu chválu zaslouží, ale když už se mu jí dostalo, můžeme si dovolit šťourat se v tom všem trochu víc.

Problém mám se samotným prvotním záměrem zobrazit souboj matky a dcery (Judit Bárdos, Aňa Geislerová) se systémem jako souboj dobra se zlem, což nejenže přímo křičí z plátna, ale režisérka sama to jako svůj cíl přiznala. V důsledku tohoto rozhodnutí jsou veškerá jednání protagonistek dokola vysvětlována a obhajována, abychom nikdo nemohl tvrdit, že snad dělají něco špatně. Hrdinka vlastně neví, že dopuje, matka dělá všechny na pohled pochybné činy proto, aby dceři zajistila možnost emigrace, a kdybychom o ní přece jen pochybovali, po večerech přepisuje samizdatovým umělcům texty. Zkrátka světice.

Během sledování jsem si nejednou říkal, jestli je pro děj opravdu nezbytné, aby byly obě dvě TAK STRAŠNĚ MOC nevinné a bezbranné vůči státnímu aparátu reprezentovanému klasickými figurkami jako „zlý estébák“ a „kariérní trenér“. Opravdu je tohle reálný obraz normalizace? Já za dob normalizace nežil, takže mě třeba někdo opraví, ale co jsem vyslechl od pamětníků a vyčetl z moudrých knih, byla to doba, kdy svou laksností a ochotou přiživovat se na mezerách systému krmil status quo téměř každý Čech. Byla to doba, kdy se relativně dařilo hloupým lidem s ostrými lokty a právě jejich plný žaludek byl hnacím motorem posledního dvacetiletí komunistu.

Ptal jsem se Andrey Sedláčkové, proč neposkvrnila svou hrdinku alespoň tím, že by třeba z počátku brala doping dobrovolně a až později by se proti němu postavila, že by ji zkrátka udělala lidštější a připsala jí nějakou morální skvrnu. O kolik realističtěji by pak příběh vyzníval! Prý to v první verzi scénáře bylo, ale narušil se onen „boj dobra se zlem“. Tady bych hledal žábu na prameni, normalizaci zkrátka nemůžeme přepnout do černobílého módu, v němž esenbáci utlačují od rána do noci nebohé občany, tímhle způsobem se pochopení oné doby nepřibližujeme. Jistě existovali lidé zásadoví a nekompromisní, sledováním jejich života ale nevidíme tehdejší realitu, ale jen extrém, jemuž navíc v tuhle chvíli nejde moc uvěřit – že by soudruzi do svého supertajného olympijského projektu vybrali dceru aktivní disidentky s manželem v emigraci, je prostě podivné. Fair Play se mi tak jeví jako jistě chvályhodná negace Něžných vln, odehrávajících se ve stejnou dobu, ale tím to končí. Říká přesvědčivě "pravda je jinde", ale vlastní definici už nezvládne.

Ohromná škoda, protože mnoha jiným nedostatkům, jež se přímo nabízí, se Sedláčková elegantně vyhýbá. Vyloženě se vtírá klišé romantické linie, kdy by hrdinka měla stranou sportu svého milého, jehož přítomnost by ji držela nad vodou a odloučení s ním ji naopak deptalo. Kluka v podstatě má, ale její nadrogovaný organismus rozkoš z kontaktu s ním okamžitě nuluje a vztah se celou dobu odehrává na podivně apatické úrovni, která skvěle podtrhává vytržení z běžného života.

Samotný sportovní dril je rovněž přesvědčivý, Judit Bárdos předvádí působivý výkon. Navíc se podařilo její předělání na Češku, což si zaslouží pochválit obzvlášť v kontrastu s tragickým Kandidátem, kde dabing udělal z té frašky přímo komedii. Geislerová se potvrzuje jako přední česká herečka, která dodá hloubku i tam, kde není. Její postava si na rozdíl od dcery trpitelky musí ušpinit ruce a Aňa z toho vyždímá tolik, kolik omlouvačný scénář dovoluje.

Fair Play je rozhodně kvalitně natočeno a bezpochyby stojí o řád výš nad třeba nedomyšleným Konfidentem a vyloženě hloupým Ve stínu. Tyto tři filmy se (Ve stínu v jiné fázi historie samozřejmě) zabývají hranicí kompromisu a ochoty jedince spolupracovat se státním aparátem i proti svému přesvědčení. Všechny tři padají na utkvělé potřebě tuzemských scenáristů nabídnout veskrze kladného hrdinu, protože ambivalentní postavu bychom asi nezvládli vstřebat, jenž žádné kompromisy v důsledku nedělá a všechna jeho představená dilemata se vlastně vzdalují těm, která by řešil v realitě (Jirka Mádl je vždy postaven před hotovou věc a nemusí mezi ničím volit, Ivan Trojan radši ani není ve straně, což je u policisty v padesátých letech docela výkon, a nakonec se utopí v nesmyslných gestech, místo aby za něco bojoval).

Asi se tím odhaluje dlouhodobější český problém, a netýká se zdaleka jen normalizace nebo komunismu, že za naše dějinné chyby vždy viníme „ty druhé“. Ať už mezinárodně Rakušany, Němce a Rusy, nebo vnitrostátně, když si tvoříme anonymní karikatury „těch druhých občanů“, kteří nám otravovali život. Sami sebe a své hrdiny pak můžeme pasovat do rolí bezbranných obětí. Až se tohohle zbavíme (a nemluvím tu nutně o Poutech, jejich druhý extrém se obecně uplatnit nedá), tak se snad někam posuneme.