Téměř dekádu od rozporuplně přijatého Velkého Gatsbyho jsme si museli počkat na další kousek Baze Luhrmanna. Nezpochybnitelný milovník opulence, hudby a frenetičnosti ale i tentokrát dodal, co od něj všichni očekáváme – a přestože výsledek je ve své odchýlenosti od řadové hollywoodské produkce snad až předvídatelně výrazný, Elvis bude pro leckoho na konci roku figurovat v žebříčcích nejzajímavějších filmů.

Když si otevřete Presleyho heslo na Wikipedii vedle scénáře aktuálního filmu, uvidíte, že snímek do značné míry kopíruje klíčová hesla jednotlivých období. Vyrůstání v černošské čtvrti malé jižanské obce, přestěhování do Memphisu, první koketování s hudbou díky vydavatelství Sama Phillipse, výrazné vystoupení na louisianských dožínkách, komerční úspěchy ve druhé polovině 50. let, které přerušil odvod do armády, filmové šedesátky, a nakonec kontroverzní comeback spojený s jedním lasvegaským hotelem. Přestože se tedy snímek ke všem těmto zlomovým momentům vyjadřuje, Luhrmann a jeho tým scenáristů se rozhodně nesnažili představit rutinní životopisný příběh.

Elvis: FOTOGALERIE

To je patrné především ve velmi rozdílném čase, jež je jednotlivým pasážím Elvisova života věnován. Vojenská služba je tak odbyta jednou scénou, celé hollywoodské snažení mezi lety 1960 a 1968 se dokonce dočká jediné zrychlené montáže, a rovněž neslavný Králův konec utopený v prášcích a nadváze je taktně téměř vynechán. Luhrmann se tak (stejně jako dřív) zaměřuje spíše na impresionistický otisk, předání dojmu z určitých období, jež jsou podle něj zajímavé. Tedy, ne jen podle něj, nýbrž podle vypravěče, jenž je stejnou měrou nespolehlivý jako nejednoznačný.

Tímto pojítkem mezi Elvisovým životem a divákem je postava plukovníka Toma Parkera, až karikaturně obtloustlého Toma Hanks v úloze zpěvákova manažera. Parkerův vliv na Elvisův život je dodnes předmětem mnoha spekulací, je však jisté, že jejich vztah rozhodně přesahoval byznysovou rovinu a také že se Parker na Presleyho slávě bezprecedentním způsobem obohacoval. Vyprávění z jeho pohledu se snaží tato nařčení verbálně popřít, obraz nás však opakovaně přesvědčuje, že bychom plukovníkovi raději neměli moc věřit.

Je to nakonec právě on, kdo interpretuje zpěvákův život a jednotlivá období kategorizuje do mediálně uchopitelných škatulek: Rockový Elvis, nový (slušňácký) Elvis, Elvis v armádě, filmová hvězda Elvis… Záměrně je tím narušena důvěryhodnost nejen plukovníkova vyprávění o titulní postavě, ale i vůči možnostem pochopení, kdo Elvis skutečně byl. Spíše než o jeho vnitřních pochodech se dozvídáme o jeho mediálních rolích a reakcích okolí na s tím spojené dění. Absence uspokojivé psychologie hlavního hrdiny nemusí být problémem, ale je potřeba se na ni naladit.

Stejně jako o „skutečném“ Elvisovi se toho moc nedozvíme ani o Parkerovi. Podobně jako v předchozích Luhrmannových filmech je tak v centru dění vztah mezi dvěma postavami, jehož povahu musí divák neustále přehodnocovat. To se děje především ve vyhrocených dialozích, jejichž povaha se postupem času mění – ale pro Elvise rozhodně ne k lepšímu. Jeho budování závislosti vůči náhradnímu rodiči v podobě vychytralého manažera se stále výrazněji ukazuje jako sebedestruktivní a tento motiv pokušitele si nakonec (jak víme) skutečně vybere nejvyšší daň.

Vycpávání Hanksova těla zřejmě spolklo většinu rozpočtu na masky, a tak se tučného Elvise z konce života v podstatě nedočkáme. Celou dobu tak máme na očích sošného Austina Butlera, jenž si dosud mnoho výrazných rolí nepřipsal, ale náročnou úlohu rockového Krále bez problémů zvládá. Jeho pojetí stojí hlavně na precizně okopírovaném zevnějšku, zato angažované rošťáctví skutečného Elvise se Butlerovi věří hůře. V souladu s Luhrmannovým pojetím titulní postavy tak za výrazně namalovanýma očima nevidíme nic než prázdnotu – či také prostor dosadit si do figury Elvise přesně to, co tam chceme vidět…

Na Luhrmannově snímku je mnoho věcí velmi dobře – ovšem většinu z toho jsme už viděli, a to dokonce přímo v jeho filmech (především samozřejmě přímo v ikonickém Moulin Rouge!). Je proto až příliš jasné, podle jakých pravidel se hraje. Horečnaté montáže, často zahrnující split-screeny a přehršel audiovizuálního smogu dobře uvádějí do atmosféry, ale postupem času se přece jen trochu okoukají. Přesto první polovina, v níž se podobné formální finesy vyskytují častěji, zaujme více nežli tlumenější a vztahovější směřování k závěru, v němž se však charaktery příliš neprohlubují – opět kvůli určité odtažitosti, již si Luhrmann v zájmu opulentnosti od nich udržuje. I to jsme mohli registrovat už dříve, nejvýrazněji snad právě ve zmíněném Velkém Gatsbym.

Nejlépe tak funguje hned úvod, v němž se Luhrmann ukazuje jako vpravdě geniální vypravěč. Během frenetického dvacetiminutového prologu nenasajeme pouze atmosféru, ale prostřednictvím každého, rychle střiženého záběru se dozvíme vždy o kousek víc z Elvisových úplných začátků. Za podrobnou analýzu by stálo emočně skvěle fungující propojení náboženství, sexu a hudby: Malý Elvis se díky gospelům dostane do extatického vytržení, čehož následně využije při svém prvním zásadním koncertě. Zároveň zde Luhrmann jasně poukazuje na potlačenou sexualitu mladých dívek, které jsou v 50. letech zděšené i vzrušené z Presleyho lascivního vystupování. Během několika minut se díky promyšlené kameře a střihu daří načrtnout témata, jež nepřímo definují celou epochu.

Podobné přesahy se vyskytují i dále, přestože v mnohem menší míře. Presley je vykreslen jako odpůrce tehdejší rasové segregace i zpátečnických politických myšlenek, ale rozhodně nelze říci, že by film na těchto motivech stál. Spíše staví do kontrastu z dnešního pohledu absurdní zaměření policejních složek na Elvisovo údajně pobuřování mládeže, zatímco rasově motivované zločiny byly na denním pořádku.

Zásadním tématem filmu je však samozřejmě hudba, s níž Luhrmann opět pracuje velmi specificky. Téměř žádná skladba není doslovným přezpíváním originálu či rovnou původní nahrávkou, nýbrž se téměř vždy jedná o remixy či nápadité covery, jež podtrhují Elvisův neutuchající kulturní vliv. Navzdory občasnému rapu se však nejedná o nic podvratného, natožpak pobuřujícího – zpěvákovým klasikám se dostane adekvátního prostoru, takže i konzervativní fanoušci by mohli odcházet (relativně) spokojeni.

Přehrajte si trailer Je s podivem, že filmů o životě Elvise Presleyho vzniklo velmi málo. A pokud divák nechce elvisovské motivy hledat v podivnostech typu Bubba Ho-tep, musí se spokojit hlavně s konvenční televizní biografií z roku 1979, kterou ani přítomnost Kurta Russella před kamerou a Johna Carpentera za ní nepozvedla do hvězdných výšin. Aktuální snímek možná nabízí určitou, přestože nepříliš uspokojivou odpověď: Zachytit Presleyho osobnost, vystihnout Krále v nebanální komplexitě přesahující přehled životopisných údajů je totiž snad až nemožným úkolem. Baz Luhrmann se tohoto úkolu zhostil po svém a hlubšímu pronikání k samotnému Elvisovi se téměř vyhnul. Nevznikl proto ultimátní film o životě a postavě Elvise Presleyho, nýbrž „jen“ skvěle dirigovaná postmoderní pohádka, jež baví a provokuje – jak jsme ostatně u Luhrmanna až příliš dobře zvyklí.