Byl jeden hoch
zvláštní, okouzlený hoch
smutný pohled měl
byl však velmi moudrý.

Jednoho dne
jednoho zázračného dne
potkali jsme se na cestě záhadné
a při tom, jak jsme si o mnohém povídali
o bláznech a králích
tak mi pověděl:

To nejkrásnější
co můžeš poznat
je lásku dát
a v lásce být milován.

Vlastně mě ani nepřekvapilo, že tu Moulin Rouge ještě nemáme - kdysi jsme v redakci uzavřeli dohodu, že se do V.I.M. pokusíme nedávat filmy, které mají v roce vzniku číslovku 2000 a vyšší. Jenže… občas máte pocit, že můžete zodpovědně říct „tenhle film už dozrál“ a nemusíte na nic čekat. Už v roce 2001 jsem věděl, že fenomén Moulin Rouge se stane zásadním filmovým milníkem v mém životě a bude pravděpodobně vždy tím vrcholem Olympu, který bude na žánrově spřízněnou konkurenci shlížet s odstupem několika kilometrů. Je rok 2008 a protože se scházíme v rubrice, ve které se scházíme, dosud to pravidlo platí.

Baz Luhrmann se v kombinatorice barev a zvuků profiloval jako vizionář už od své prvotiny Tanec v srdci. V Romeovi a Julii posléze své cítění utvrzoval, aby se v Moulin Rouge zdánlivě utrhl ze řetězu; ve skutečnosti tak učinil s pevnou jistotou člověka, který ví, co dělá. Moulin Rouge je na první pohled jen hlasitý cirkus plný přebarvené avantgardy, u kterého si tvůrci přehnaně masírovali ego. Tam, kde se nikdy nemůže střetnout umění a kýč, se ale staví pevné základy pro dílo, které přesně vystihuje obojí.

Hvězdy současné popmusic kříží své meče s notorický známými hudebními motivy, aby je v přebasovaných remixech či orchestrálně-elektronickém hávu ušili na míru opojnému světu plnému bohémských pochutin a nevázaného sexu. Kde jinde vedle sebe může existovat hudební motiv Smells Like Teen Spirit od Nirvany, haluzní absintová víla v podání Kylie Minogue a zpěv Ozzyho Osbournea? Ba co víc, kde to všechno může fungovat? Luhrmann přesně odhadl hranici toho, kde se divák může u všech těch hudebně-kulturních odkazů zbláznit, a přepálil ji ještě daleko za hranici únosnosti. Moulin Rouge je nekonečným vesmírem, který při každé návštěvě odhalí nové skutečnosti a na ty staré možná vrhne úplně jiné světlo.

Ale až budou opět padat přívlastky typu bujarý ohňostroj a audiovizuální anarchie, nemělo by se zapomínat na to hlavní: jak křehký a citlivý příběh Moulin Rouge ukrývá. Ewan McGregor a Nicole Kidman v básnickém opojení nekalými mravy stižené Paříže představují romanticko-tragický etalon, ze kterého by i Shakespeare bledl závistí. Mezi stránkami hýřivého leporela tiše prochází dvojice, která k sobě má společensky tak daleko, že to snad ani nemohlo dopadnout jinak (jsme ve filmu, ne?) – zakoukali se, zamilovali se, rozhodli se, že bez sebe nemohou žít. A přestože je to většinou jen pár slov vhozených do chytlavé hudební linie, čiší z toho tak pevné fyzické sevření a tolik emocí, že si z nich vytvoříte zásoby na zimu. Luhrmann vystihl lásku takovou, jaká opravdu je – vášnivá, mrazivá, návyková, ale především sžíravá a tragická. Je v ní třeba obětí, třeba i těch nejvyšších. Může přetrvat navěky a pokud je ryzí a opravdová, pak taky přetrvá.
 
Že k tomuhle niterně přesvědčivému sdělení přidává Luhrmann i jednu z nejchutnějších audiovizuálních žranic v dějinách kinematografie, to už je jen takový bonbónek navíc. Cucejte ho pečlivě.