Rok se s rokem sešel a James Mangold se jal vyhrávat další oscarovou melodii pro zanesené uši Akademiků. Podle identického vzorce, se kterým uspěl Jamie Foxx v kůži Raye Charlese, drnčí do strun Joaquin Phoenix v pokusu o co největší nápodobu Johnnyho Cashe. Tohle základní rozestavení figur jsme popisovali už několikrát v trailerech i box-office reportech, aniž bychom tušili, že reálné souvislosti mezi Rayem a Johnnym budou ještě těsnější, než by si dokázal i ten největší odpůrce nových filmových zážitků představit.

Široká skupina diváků možná bude znovu výskat. Bude plesat nad neurážející režií, příběhem, který se skutečně stal, výbornými herci a masovým burkem prodávaným v Brně na Kobližné (je tak dobrej, že si zaslouží zmínit alespoň v jedné recenzi :-) – a ano, bude se pravděpodobně překrývat s obdivovateli Hackfordova Raye. My ostatní, co zrovna neholdujeme uměřeným životním rekonstrukcím, filmům neinvenčním a lehce obroušeným, ale znovu ucítíme ztracený potenciál. Nechápu co některé tvůrce přitahuje na strohé životní rekapitulaci, v nichž se (minimálně v hollywoodských poměrech) nehledají nové způsoby filmového vyjadřování, nedrolí nové myšlenky a kde se pouze skládá hold velikánovi s rozporuplným osobním životem. Samozřejmě se s touhle odnoží kinematografie dobře sbírají ceny, snadno vydělávají peníze a, co si budeme nalhávat, i jednoduše balamutí diváci (viz právě Ray), kteří rádi padají na kolena před hereckými měňavkami a skutečnými portréty slavných... ale co víc si lze z těchhle filmů odnést? Asi to samé co z jednoho dobře napsaného nekrologu.

Intro se mi vydařilo vskutku dokonale pesimistické, takže teď už – s vymezením vůči žánrové odrůdě – můžu v klidu konstatovat, že se mi Walk the Line líbilo. A víc než Ray, i když jen nepatrně. Mangold přitom vstupoval do životopisného kolbiště značně znevýhodněn, protože zatímco Raye poháněly rytmicky nažhavené vypalovačky od jazzu až po r`n`b, ohlédnutí za Johnny Cashem se může podpírat pouze o rozvolněné country slaďáky, které si tak maximálně odskočí na dovolenou do nějakých těch bluesovějších končin. Mangold měl zkrátka práci o to složitější, že mu strhující hudební čísla nevyrůstala pod rukama samovolně. I proto oceňuji, že se nenechal strhnout formálními berličkami a na základě táhlých kytarových linek natočil dílo velice konzistentní, náladově soudržné a vůbec sevřenější než jakým byl Ray.

Jste na správné stopě. Podobně jako jsem u Elizabethtownu neuhnul od komparace s Garden State, tady se až do konce nezbavím loňského Raye. Nestojí za tím jen do očí bijící podobnost, ale i prakticky identický sled životních zákrut, jenž jednoduše vychází z povahy hudebních megastars (být loser, mít trauma nebo handicap z dětství, přesvědčit posměváčky, stát se slavným... a pak fetovat :-). Tak to chodí a Mangoldovi slouží ke cti, že v porovnání s Hackfordem našel k dráze Johnyho Cashe přeci jen čtivější a filmovější manuál, jenž představuje celoživotní milostné laškování mezi Johnnym a June Carter. Proto má Walk the Line, jako zvláštní dobová romance se zabedněným hlavním hrdinou, pevnější strukturu, proto nekončí do ztracena, ale do opravdového a nebál bych se říct i skvělého finále, které sice daleko přesahuje emoce všech ostatních scén, ale aspoň můžete z kina odejít skutečně očištěni.

Na druhou stranu, bez tak vyvedené katarze bych se cítil asi jako divák donekonečna sjíždějící pásku se zápasem Brno – Slavia z letošního fotbalového podzimu (vyhráli jsme se štěstím 1:0, na to se nezapomíná :-), který zná průběh, ví kdy arbitr zvedne praporek a kdy rozehraje karetní mariáš, a kdy se Walk the Line odlišuje jen týmy v dresech jiné barvy, maximálně jiným sponzorem vyšitým na trenýrkách. Mangold rezignuje na originalitu a podle příručky volně k zapůjčení v akademických knihovnách si odkroutí svých povinných 130 minut, nechá zazářit herce, jejichž charisma i přesvědčivost budí ze spaní (Phoenix je jasný a pro Reese mám prostě slabost – i s hnědým přelivem), a pak se odebere pročítat blahopřejné telegramy.

Přitom jeho styl není ničím víc než rutinou. Sice perfektní rutinou, v níž jsou prolínačky stejně působivé jako Cashovo běsnění zachycené ruční kamerou, ale stále to k vykročení ze zahrady dobře známých postupů i východisek nepomůže. Nebýt té romantické tkaničky provlečené každou dírkou, mých oblíbených herců odměřených na gram přesně i dvacetiminutového „náskoku“ v porovnání s Rayem (ten měl minut dokonce 150), nedal bych kytaře Johnnyho Cashe tak vysoké hodnocení ani po filmovém ramadánu proloženém výběrem z tvorby Jaroslava Soukupa. Ale stalo se. Tak ať „žijí“ šťastně až navěky...