Ani po nedávném veleúspěchu La La Landu se zatím nová vlna muzikálů nevzedmula, a tak fanoušci popěvků nahrazujících mluvené slovo musejí napjatě vyhlížet každou novinku. Tou je v posledních dnech letošního roku Největší showman, pojednávající a zpívající o osudu P. T. Barnuma, kontroverzní postavy americké historie. Hugh Jackman se tento projekt pokoušel realizovat nějakých osm let a konečně se dočkal. Máme být taky rádi?

Návratem ke svým oblíbeným divadelním muzikálům si Jackman zjevně plní přání a všechny tanečky a zpívánky v roli Barnuma si vyloženě užívá. Sekunduje mu Michelle Williams v úloze manželky, Zac Efron jako znuděný dramatik, kterému Barnum ukáže trochu zábavnější život, a Rebecca Ferguson v roli femme fatale zpěvačky. Všichni poctivě zpívají (až na Rebeccu, pokud se nepletu) a vlastně se všechno děje tak, jak byste čekali a chtěli.

Největšího showmana lze žánrově vymezit jako biografický muzikál a v přístupu k oběma těmto žánrům je debutující režisér Michael Gracey tak důsledný, že se raději nepouští do žádných rizik. Zhruba desítka originálních písní se drží současných popíkových standardů na úrovni lepších hudebních animáků jako třeba Zpívej. To může leckomu stačit a účel to v kombinaci s výpravou a choreografií plní, ovšem nemůžete čekat, že vás některé kusy chytnou za srdíčko, jak se povedlo třeba zmíněnému La La Landu.

Ani životopisná část se neodchyluje od zcela rutinní šablony, v níž se bezejmenný mladík vypracuje až na vrchol, aby po nevyhnutelném pádu nakonec nalezl své místo po boku přátel a v byznyse, který mu jde. Zív. Žádná hlubší psychologie postavy, žádné motivy přesahující nenápadité stereotypy. Občas je naznačena diskutabilní sociální rovina, podle níž Barnum vlastně pomáhá ostrakizovaným se začleněním do společnosti, ale každému náročnějšímu divákovi bude rychle jasné, že o tom to skutečně není. Žádné přelomové drsnosti ve stylu Zrůd z 30. let raději nečekejte, tohle je naleštěná sázka na jistotu.

Osmdesátimilioný rozpočet je vidět, přesto se občas audiovizuál snaží působit jako velkolepější, než ve skutečnosti je. Tradice broadwayského muzikálu převedená na plátno však může leckoho zaujmout. Obecně lze říci, že ani těsně po svátcích, kdy je člověk přesycen všemi rolničkovými vjemy, Největší showman neurazí a touhu po nenáročné zábavě po přejedení bramborovým salátem bez problémů naplní. I díky vcelku rozumné stopáži, jen lehce přesahující 100 minut. Přesto je však znát, že bylo hlavním smyslem celého projektu zaútočit na pár muzikálových kategorií Zlatých glóbů, což se ostatně podařilo. Tím to však taky končí.