Už před zahájením jihlavského festivalu se o novém dokumentu Lucie Králové hodně hovořilo a samotné projekce vysokým očekáváním skutečně dostály. KaprKód, promovaný jako „dokumentární opera“, zvítězil v sekci Česká radost, a přestože se jedná o velmi specifické dílo, v polovině prosince se ocitá i v běžných kinech. Těžko očekávat, že v nich bude lámat rekordy návštěvnosti, přesto bychom na něj měli upozornit – jedná se totiž o dílo nejen kvalitní, ale na poměry českých dokumentů i vysoce originální.

Zkušená filmařka Lucie Králová se už v minulosti nevyhýbala nestandardním dokumentárním útvarům, vždyť její nejznámější dílo Ztracená dovolená, oceněné na karlovarském festivalu v roce 2007 jako nejlepší dlouhometrážní dokument, bylo v podstatě detektivkou. Tentokrát se Králová ponořila do složitých operních vod, což je zcela adekvátní tomu, že si vybrala ke sledování jednoho pozapomenutého hudebního skladatele.

Jan Kapr měl během dospívání ve 20. a 30. letech minulého století našlápnuto ke gymnastické kariéře, vážný úraz mu však tuto cestu znemožnil. Kapr se proto začal věnovat své druhé vášni, totiž hudbě. Vystudoval konzervatoř, pracoval v rozhlase a počátkem 50. let, v době nejtužšího stalinismu, si jej tehdejší komunističtí pohlaváři oblíbili díky úspěšným hudebním kompozicím k propagandistickým dokumentům a budovatelským filmům.

Později se věnoval i pedagogické činnosti a postupně přecházel od klasického pojetí opery k moderním, avantgardnějším proudům. Protestoval proti sovětské okupaci v roce 1968, v důsledku čehož mu komunisté během normalizace znemožnili další práci. Z prominentního oblíbence režimu se stal vyděděnec a Kapr prožil zbytek života v ústraní, obklopen rodinou a svými žáky. Sametové revoluce se už nedočkal.

Kaprův životní příběh tedy bezesporu budí kontroverze a rozhodně by nebylo na místě jej jednoznačně adorovat – zároveň však bychom se neměli uchylovat ani k podobně jednostranným odsudkům z druhé strany. Kapr se velkou část života plácal v nejistotách ohledně toho, jak přistoupit k leckterým osobním i celospolečenským otázkám; na některé z nich našel lepší odpovědi, na některé zase horší. Ne navzdory tomu, nýbrž právě proto je však zajímavou osobností i dnes.

A tomu je uzpůsoben i jedinečný styl jeho dokumentárního portrétu. Poměrně snadno by šlo natočit rutinní, televizně vypadající medailonek, jenže to by na režijní stoličce nesměla sedět Lucie Králová. Ta společně se svým týmem prošla maximum materiály z Kaprovy pozůstalosti – tedy 150 skladeb, 12 kilogramů dopisů i šest hodin jeho domácího videoarchivu.

„Někdy můžeme sledovat pouze stopy prostoupené disonancí a prchavostí paměti,“ píše se v úvodním titulku, po němž se celé vyprávění vynořuje z rybniční mlhy a dává tak jasně na srozuměnou, že Kaprův portrét se sice drží základních biografických faktů, ale leckteré souvislosti a především náhled do složité umělecké duše jsou dílem filmařů.

Ba co víc, Kaprův život je převyprávěn ve formě opery o několika dějstvích. Hudbu vycházející z Kaprovy tvorby nejen slyšíme, ale dokonce i vidíme průběh jejího vzniku: Leckdy nám totiž kamera nabídne pohled na zkoušky Českého filharmonického sboru Brno pod vedením divadelního režiséra Jiřího Adámka a sbormistra Petra Fialy (mimochodem posledního žijícího Kaprova žáka).

Výsledkem je skutečně unikátní tvar volně překračující hranice filmu, divadla a opery. Momentky z Kaprova osobního archivu i tradičnější ilustrační záběry se prolínají s meta-vrstvou sboru, upozorňující na vznik samotného díla. Že se opravdu nejedná o tradiční dokument, si divák uvědomí ve chvíli, kdy se svérázně objeví jedna jediná mluvící hlava. Hudební fanoušky jistě zaujme tento hravý dialog mezi původní Kaprovou hudbou a nově vytvořenou operou (z pera libretisty Adámky a skladatelky Petry Šuško), ti filmoví se zase mohou nechat překvapovat dosud neviděnou, velmi nápaditou dekonstrukcí biografického dokumentu.

Zároveň je třeba přiznat, že hudebně méně vzdělaní diváci budou tápat především ve druhé polovině, kdy operní provedení trochu ztrácí tempo úměrně s tím, jak se Kapr přikláněl k hůře pochopitelným, avantgardním prvkům. Nejistoty jeho tehdejšího života se propisují i do horší přehlednosti filmového díla, které však neztrácí svůj asociativní charakter a pevně se drží tématu vody – už proto, že sám Jan Kapr velmi rád plaval. Ponor do jeho životních peripetií tedy diváka nezaplaví informacemi, spíše sympaticky a poutavě brouzdá jedním výrazným osudem.