Připomeňte si loňskou recenzi, která je díky odložené premiéře opět aktuální. 

Je to přesně takové, jaké to být má. A nejspíš i musí. Olga Malířová Špátová se do přípravy filmu pustila s tím, že se bude jednat o dárek k blížícím se 80. narozeninám – prostě takové profesionálně zpracované domácí video, nekonfliktní portrét mapující kariéru i osobní život. Přestože se krátce po začátku natáčení na podzim 2018 objevilo nečekaně silné téma, totiž navrátivší se nádorové onemocnění, z původního zadání uhnuto nebylo. Což zamrzí každého, kdo by alespoň na smrtelné posteli chtěl po králi nekonfliktnosti trochu autenticity a hlubších vhledů do duše; zároveň to však potěší každého, kdo o nic takového nestojí – čili celý jeho početný fanklub.

Snímek Karel má velkou smůlu, že nakračuje do kin právě v této době – kdykoli jindy by se totiž nemusel bát o statisícové návštěvnosti. Jak je patrné už podle názvu jedenáct let starého dokumentu Malířové Špátové s názvem Fenomén Gott, náš věčný Zlatý slavík byl skutečným unikátem, jehož fanoušci zbožňují právě takového, jaký byl. Tedy konformní, zaměřený na profesionální výkon svého hlasu; a to vcelku bez ohledu na to, čí písně onen hlas momentálně zpíval.

Film velmi stojí na archivních záběrech z československých i německých televizí a také Gottova osobního archivu. Rekapituluje jeho pěveckou kariéru od počátků v Divadle Semafor v 60. letech přes zajímavé normalizační spolupráce s bratry Štaidlovými a Karlem Svobodou, během nichž si Gott vydobyl velmi specifický status, až po potvrzení dominance navzdory politickým proměnám při sametovém vystoupení s Karlem Krylem. Na porevoluční dráhu charakterizovanou lehkým ústupem ze slávy či popularitou obnovenou i díky estrádním televizním vystoupením a důkladné péči o svůj odkaz už příliš času nezbylo.

Nejzajímavějším obdobím Gottovy kariéry je přitom bezesporu normalizace, charakterizovaná velmi specifickým, jakýmsi polo-emigrantským statutem, a samozřejmě i kontroverzním podpisem Anticharty. V postavě Malířové Špátové však Gott žádného soupeře (či alespoň výzvu) nenašel. Mladá dokumentaristka poctivě plní zadání producentky Ivany Gottové i samotného Gotta jakožto nepřiznaného spoluscenáristy a dává pěvecké legendě zcela nekonfrontující prostor k vyjádření a ukázání všeho, co se mu zlíbí. Fanoušci se tak mohou dojmout u scén, kde Gott hovoří o pečení cukroví nebo zapíjí hrst prášků – a zase jednou si mohou s klidem říct, že „on je přece jeden z nás“.

Stopáž o délce 127 minut překvapivě vcelku utíká, ale na množství koncertních vystoupení by ubrat skutečně šlo. Film sestává v zásadě ze tří typů scén – staré i nové záběry z koncertů, Gottovo vzpomínání na různé životní momenty (občas i za přátelské účasti kolegů – Jiřího Suchého, Marty Kubišové, Evy Pilarové či Ladislava Štaidla) a rodinné scény prezentující idylickou domácnost Karla a Ivany, místy narušenou nemocničními vyšetřeními.

Dokument tedy rozhodně neplní žádnou informativní funkci a většina skalních fanoušků se dozví pramálo nového. Bulvární povaha šmejděníčka u Gottů doma i detaily Mistrova napojení na kanylu na nemocničním lůžku jsou pouze chabou přidanou hodnotou – ovšem pro cílovku jistě zcela postačující. Gott natáčel až do září 2019, tedy posledních dnů před svou smrtí – a přestože je vcelku těžké se napojit na osud někoho, kdo se před kamerou neponořil do hloubky ani ve svých posledních okamžicích, smrt a následné truchlení na mě přece jen fungovalo. I proto je výsledek vlastně uspokojivý – v kritických filmožroutských obcích budeme nad hodnotami dokumentu prskat, ovšem emotivní fanoušci se bezesporu dojmou a dočkají kýžené mramorizace. A vlastně proč ne?