Novinář a filmař Šimon Šafránek si celovečerní debut připsal předloni s povedeným filmem King Skate. Dynamicky sestříhaný návrat do normalizačního Československa se věnoval tuzemské skateboardové scéně, a především díky přenesení atmosféry, která mezi touto subkulturou panovala, právem získal Českého lva. Nyní si vybral téma, které je na první pohled dosti odlišné, avšak podobnosti bychom našli; a právě ty bohužel tvoří to nejlepší z portrétu Mira Žbirky.

Miroslav „Meky“ Žbirka patří mezi hudební ikony, které není třeba příliš představovat. Svého času se jednalo o úkaz, který ze slavíkového trůnu sesadil dlouhodobého hegemona, božského Karla Gotta. Byl tahounem několika kapel, dokázal si udržet pozici slovenského hitmakera i po revoluci a dodnes vymýšlí způsoby, jak se odlišit od konkurence – například předloňským nahráním dvojalba ve slavném studiu Abbey Road. Žbirka vešel ve známost také jako popularizátor britské kultury (a především Beatles) v našich končinách, jelikož jeho matka pocházela z Londýna. Rozhodně se tedy jedná o výraznou osobnost tuzemské hudební scény.

Jenže jako vypravěč dokumentu se běžně hovorný Meky drží trochu zkrátka. Nemá zjevně touhu či potřebu problematizovat náročnější období ve svém životě a Šafránek ho do žádné konfrontace netlačí. Nejedná se o vyloženě oslavný portrét, jakých u nás každoročně vzniká celá řada, přesto však ústřední postava nedodává do výsledku potřebné koření. Proto ve výsledku nedostaneme nikterak plastický obraz Žbirkovy osobnosti, vzpomínání jeho samého i několika muzikálních kolegů se nikdy nevymezí z limitů korektnosti a smířlivého „čo bolo, to bolo“.

Hlavní předností filmu je podle očekávání Šafránkova režie. Jak ukázal už King Skate, tento tvůrce by dokázal vzrušujícím způsobem natočit i reklamu na zubní pastu a jeho schopnost střihu na hudbu je stále na špičkové úrovni. To se ukazuje především v kolážích, které trefně a poutavě vystihují atmosféru československého poprocku během 70. a 80. let. Pokud vám to něco připomíná, máte samozřejmě pravdu – tyto pasáže byly často chváleným vrcholem King Skate a totéž platí i nyní. Šafránek dokáže svými dynamickými sestřihy navodit dobovou atmosféru, která se však příliš neliší od King Skate; koneckonců oba filmy kladou největší pozornost na též historické období.

Žbirka se tak stává jen jakýmsi průvodcem po mapě tehdejšího slovenského popu. O jeho kariérní i rodinné trable se jen otřeme, což pravděpodobně souvisí i s využitím knižní předlohy „Miro Žbirka – Zblízka“ od Jana Vedrala. Nepříliš silná ústřední linka se následně projevuje i v závěru filmu, který navzdory velmi uměřené stopáži 80 minut přešlapuje poslední čtvrthodinu na místě a neví, jak skončit. Výsledkem je snaživý a místy skutečně silný dokument, který vám však po skončení velmi rychle vyprchá z paměti.