Od té doby, co si před pár lety všichni členové Lucie šťastně padli kolem ramen, se názory na ně docela rozcházejí. Hardcore fanoušci jsou pochopitelně nadšení, že svou milovanou kapelu můžou zase vidět a ještě se párkrát svézt na nostalgické vlně devadesátek. Druhá skupina, do které patřím i já, však za jejich slavným reunionem cítí šustění namodralých papírků s podobiznou Masaryka. Těmi se totiž ten kokeš protahuje nozdrami mnohem lépe než zmuchlaným Karlem IV. A z tohohle dokumentu je cítit přesně totéž.

Moc úspěšnějších porevolučních kapel u nás nebylo, to zase klobouk dolů. Aniž bych historii Lucie sledoval nějak podrobně, vím toho o ní docela dost. Stejně mě ale překvapilo, že jsem se v novém dokumentu, který vznikl ke třicátému výročí kapely, skoro nic nového nedozvěděl. Spoustu záběrů a myšlenek jsme už viděli a slyšeli jinde, nemluvě o tom, že si autoři často pomáhají berličkami v podobě videoklipů a záznamů z koncertů. V nich je ale vidět největší přednost filmu – samotná hudba.

Muziku totiž Lucie dělala vždycky dobrou, to asi uzná i většina nefanoušků. Příjemný poprockový podkres tak provází celý film a zdatně skrývá jeho nedostatky. Nedozvíme se nic o životě jednotlivých členů a ani pikantní detaily jejich sporů, jež nejednou vedly k údajnému (či opravdovému) rozpadu kapely. Chápu, že když teď panuje křehká rovnováha, tak se nikomu nechce rýpat v minulosti. Na druhou stranu, máloco by fanoušky zajímalo víc a do smysluplné retrospektivy třiceti let kapely to prostě tak nějak patří. Zvlášť když kvůli tomu zhruba třetinu téhle doby vůbec nefungovala…

Archivní záběry z osmdesátek vyvolávají úsměv, stejně jako třeba scénky z dovolené. Ve filmu se střídá linie starého materiálu a nového vzpomínání a koncertování z posledních let. Žádnou hlubší vnitřní konzistenci nemá smysl hledat. Režisér David Sís nezachovával od kapely odstup (možná záměrně), takže výsledek působí jako PR video k dalším koncertům či deskám tuzemské rockové legendy. A to je po čertech málo.