Co mají společného world music, biopotraviny a filmy jako Tanec s vlky? Přeci to, že vycházejí z velmi podobného ideového zázemí. Lidé ze západní cilizace si takhle jednou uvědomili, že stavět větší továrny, kupovat více aut, zevlovat celé dny jen u počítače nebo žrát víc a víc hamburgerů není úplně košer. A začali kázat, že se máme vrátit k přírodě, znovu se napojit na tradiční způsob života, ocenit kultury, které se nezřekly původních hodnot ani tváří v tvář sekačkám na trávu a erotickým chatům. Industrializace a kvapící technologický pokrok už prostě nejsou tolik cool jako před několika dekádami. Není divu, že za takové konstelace westerny příliš nefrčí – báchorky o tom, jak bílý muž přijel do prérie, postavil tam koleje pro ohnivého oře, znásilnil pár indiánek a ještě se prolil pálenkou, už v dnešní korektní době nemají šanci.

Když už má na nejtradičnější hollywoodský žánr dojít, musí se jeho ideologie obrátit vzhůru nohama. Tak jako v Tanci s vlky, který se svezl přesně na téhle módní vlně. Bílý lid je navzdory své vyspělosti spolkem barbarů, indiáni naopak žijí v panensky čistých společenstvích, kde se dál ctí lety sdílené kmenové hodnoty, nevraždí se pro zábavu a neplýtvá se dary matky Přírody. Tak to aspoň chodí u Siouxů, u nichž zakotví poručík Dunbar, svého času hrdina zraněný ve válce a od té doby chlapík s rozeklanou duší.

Poučený a pokorný pohled na svět byl odjakživa skvělým předpokladem ke sbírání Oscarů. Tanec s vlky jich sebral rovnou sedm, což je na poměry režijních debutů neuvěřitelné číslo. Jenže první snímek (do té doby „obyčejného“) herce Kevina Costnera přesně odpovídá tomu, čím se Hollywood odjakživa rád prezentoval navenek. Je to velkofilm, vystavěný na čitelném a jasně srozumitelném podloží, jehož „moudré lidství“ nelze příliš zpochybňovat (pokud tedy nefandíte třeba Dělnické straně). Odtud se vzpíná k ukázkově komponovanému příběhu, v němž nepřijde nazmar jediná minuta, a přesto vám jeho strávení zabere víc než tři hodiny.

Za tu dobu se naplno ztotožníte s Costnerovým hrdinou, začnete přitakávat jeho indiánskému mentorovi a uznáte, že někteří bílí a rudí jsou prostě svině. A pan režisér vás bude mít přesně tam, kde chce, totiž ve světě jasně hierarchizovaných hodnot, kde se klene archetypální příběh o poznávání sebe sama. Hollywood umí tyhle vyprávěnky podávat v nádherném balení, což beze zbytku platí právě o Tanci s vlky. Díky úchvatné širokoúhlé kameře a zvučné Barryho hudbě, tedy díky jednomu z nejzásadnějších soundtracků devadesátých let, se Costnerův výlet na divoký západ rovná symfonií smyslů.

Krásné na Tanci s vlky je to, že ty nádherné obrazy a zvuky nepřicházejí nazmar. Jsou tu proto, aby se osud poručíka Dunbara prorval hluboko do diváckých srdcí. A už odtamtud nezmizel.