Německé komedie, které se dostávají do našich kin, podobně jako ty francouzské obvykle stojí na přízemním, hrubozrnném humoru, provokativní sexualitě a touze pobavit tím nejbanálnějším způsobem. Kvůli všem zhůvěřilostem jako Alibi na klíč, Rande naslepo, Vezmeš si mě, kámo? či dalšího dílu Fakjů pane učiteli by pak snadno mohl zapadnout i nápaditější, subtilnější počin, který chce bavit přece jen trochu chytřeji.

Podobně jako třeba nedávná Hypnóza se i celovečerní debut rakouského režiséra a scenáristy Bernharda Wengera zabývá hledáním autenticity v prostředí sociálních sítí a agentur dodávajících všechno možné. Hlavní antihrdina Matthias ve skvěle odstíněném podání Albrechta Schucha je zdánlivě velmi úspěšným třicátníkem, který si vydělává jako falešný společník. Do jeho agentury přicházejí lidé, kteří potřebují reprezentativní doprovod na různé akce. Ať už jde o snobský koncert moderní hudby či oslavu narozenin důstojného podnikatele, Matthias je schopen zahrát roli ideálního partnera, syna či otce pro každého, kdo je ochoten mu zaplatit.

Úspěch tohoto podnikání se odráží v přepychovém domě, kde protagonista žije se svou přítelkyní. Neustálé hraní rolí a oddanost přetvářce si však přece jen značnou daň vybírají. Matthias zapomíná, kým je on sám, nerozumí vlastním potřebám a nedostatek kontaktu se sebou samým nahrazuje přímočarým přitakáním vyprázdněnému konzumerismu.

Až odchod přítelkyně, jež se s takovouto amorfností svého partnera nehodlá smířit, otevře Matthiasovi oči a muž se následně snaží poznat, co je vlastně zač. Jeho zpočátku zcela vyprázdněný a nezúčastněný pohled se postupně začíná zaplňovat, do jeho vnitřního života probleskují znepokojivé odezvy sebereflexe. Načančaný a moderní dům převádí tyto změny do hmotné podoby, když Matthiase najednou přestává poslouchat technika, z garáže se ozývají divné zvuky a vrství se podivné, až magicko-realistické události.

V těchto momentech si lze všimnout paralel s tvorbou Davida Lynche, motiv vnitřní vyprázdněnosti v důsledku střídání rolí si Wenger navíc zřejmě vypůjčil z Caraxova Holy Motors, trapnost všedních sociálních situací zase z Toniho Erdmanna a kritiku pozérství vyšších vrstev máme v poslední dekádě spojenou hlavně s Rubenem Östlundem (Čtverec, Trojúhelník smutku). V závěru si pak na své přijdou i fanoušci psychomagických aktů Alejandra Jodorowskyho.

Wenger se tedy rozhodně nepokouší o bezduchou řachandu, ale chce prostřednictvím kontextu 21. století vykreslit odcizenost a existenciální prázdnotu, k níž se člověk dopracuje nebezpečně snadno a nenápadně. „Okázale absurdní,“ ozve se ke konci filmu a jde o výstižné hodnocení i pro samotné dílo – Wenger zručně opisoval od zkušenějších filmařů, vyzobal z nich ale především detaily propisující se do působivosti i vtipnosti dílčích scén. Nelze se však zbavit dojmu, že celku chybí důslednější satirická nabroušenost či tvůrčí odvaha naplno se vydat některým z naznačených směrů. Jde však o divácky vstřícnější zážitek nežli tematicky velmi podobné, v Japonsku se odehrávající doku-drama Family Romance, LLC od Wernera Herzoga.

Díky vyžívání se v nepřiměřenosti a útržkovitým scénám plným výpustek je však Wengerův debut i tak sympaticky podnětný. Připomíná nám, že ve společnosti druhých je každé naše chování do určité míry performativní a i domnělá autenticita podléhá hodnocení okolí; vždyť i když jsme ve společnosti uvolnění, chovali bychom se jinak, kdyby kolem nás druzí lidé nebyli. Těmto cenzurním filtrům se nelze vyhnout a nejspíš to není ani nutné, je však užitečné si vykonstruovanost našeho chování uvědomovat. A právě k reflexi Páv diváka vcelku zdatně vede.