Patřím mezi diváky, kteří preferují klasicky pojaté filmy, jejichž hlavní devizou je příběh a způsob jeho prezentace. Jakmile se autor vyžívá v symbolech, snaží se za každou cenu rozmetat jistotu, kterou v tradičně vystavěném narativu nalézáme, a jeho primární snahou je vyprovokovat diváka k reakci či ho odpoutat od pasivní konzumace, a priori k jeho počinům přistupuji s despektem. Říkejte tomu divácká lenost, ignorantství nebo třeba omezenost, nicméně opravdu příliš netoužím koukat na něco, co je mi naprosto cizí jen proto, abych se mohl cítit intelektuálně na výši. Jakmile Holy Motors začaly scénou, ve které anonymní masa nehnutých diváků v táhlém záběru spí před běžícím filmem, věděl jsem, že je zle.

A chvíli se zdálo, že zle bude už pořád. Po několika zdánlivě nesouvisejících momentech se konečně dostáváme k „hrdinovi“, který ráno nasedá do limuzíny a po krátkém telefonním hovoru se převlékne za hrbatou stařenu, vystoupí z vozu a chvíli žebrá na Mostě Alexandra III. v Paříži. Nuda jedna, divák nula. Jenže pak se znenadání začnou dít věci. Tajuplný pan Oscar, jak je ústřední postava v podání Denise Lavanta občas oslovována, se do limuzíny vrací, a pokaždé, když z ní znovu vystoupí, představuje se v šílenějších a šílenějších „hereckých“ úlohách. Jednou ho sledujeme jako kaskadéra, který má v elasťákách zaznamenat motion-capture sex dvou hado-draků, podruhé je z něj skřet, který bosky běhá po hrobech na hřbitově a žere smuteční kytice, jindy je z něj poněkud svérázný taťka od rodiny, u kterého si z předkládané konverzace nejste tak úplně jistí, jestli svou dceru miluje nebo „miluje“.

I v momentech, kdy Oscar zrovna není v roli, lze reálně pochybovat o tom, zda se nejedná jen o další úroveň prapodivného divadla pro zdánlivě neexistující publikum, které chce všechno vidět, a chce vidět čím dál tím víc. Naráží tím hrdina na organizaci, která v rámci filmu opravdu existuje a lze ji v nejrůznějších náznacích hledat? Nebo se jedná o čirou symboliku? Je hrdinovo unavené skuhrání nad stále bizarnějšími úkoly, které musí plnit, namířeno proti divákům, jako jsem právě já? Proti takovým, kterými musíte otřást, šokovat je a fascinovat je, abyste získali jejich pozornost? Možná. V mém případě se to však rozhodně povedlo.

Holy Motors je značně jiný film. Nicméně i pokud se obvykle úzkostlivě bráníte čemukoliv nekonvenčnímu, zkuste dát nejnovějšímu počinu režiséra Leose Caraxe šanci. Na plátně se neustále něco děje, nikdy nebudete mít sebemenší tušení, co se stane dál, často budete zaskočeni tím, co všechno může z lidské fantazie vzejít (pokud bych měl přirovnávat, tak možná k filmům Davida Lynche). Možná se pak také přistihnete, že máte o filmu chuť diskutovat, hledat v něm skryté významy a sami sobě vyčiníte za silácké řeči o „pseudointelektuálním umění“, které občas asi přeci jen jsou pouhou zástěrkou vlastní pohodlnosti.