Přiznám se, že Trojúhelník smutku jsem tak trochu ignoroval a ani jsem se moc nesnažil hledat si k němu cestu a kdyby mi ho festival Cinematik nedonesl  až pod nos, nevím, jestli bych ho viděl. Je to samozřejmě čistě můj problém, problém mojí lenosti a předpojatosti. Výrazy jako „sociální kritika, satira na soudobou společnost, úspěch ve Varech a vítězství v Cannes“ vedly k tomu, že jsem si v hlavě vytvořil představu jakési umělecké a náročné nudy o velkých tématech a možná ji někdy uvidím, ačkoliv mě vlastně vůbec neláká jít jí naproti. Teď můžu naštěstí říct, že ta představa byla naprosto mimo a že vy byste určitě neměli udělat tu samou chybu jako já. Tuhle pecku si vpalte hned, jakmile k tomu dostanete příležitost, protože jde nejenom o jeden z nejzajímavějších filmů roku, ale – a to jsem právě ani v nejmenším nečekal – také nejzábavnější a nejsrandovnější. 

Yaya a Carl jsou modelové, kteří spolu sice chodí, ale ani jeden si není úplně jistý, jestli má jejich vztah budoucnost, a tak se rozhodnou vyrazit na luxusní plavbu na jachtě a ujasnit si to. Spolu s nimi tu je pár milionářů, postarší manželé podnikající ve zbrojním průmyslu, nějaké ty modelky, permanentně ožralý kapitán a celá armáda kuchařů, stevardek, plavčíků, lodníků, ochranky a dalších lidí připravených bohatým a mocným podstrojovat, kdykoliv si o to řeknou. Jenže pak se stane něco, co zajetá pravidla na lodi i ve společnosti obrátí vzhůru nohama. A je potřeba vytvořit pravidla nová…

Trojúhelník smutku: FOTOGALERIE

Nebudu tu spoilerovat, řeknu ale, že švédský režisér a scenárista Ruben Östlund pojal Trojúhelník smutku jako příběh rozdělený na tři kapitoly, což má za následek dvě věci. Za prvé může velmi rychle a rázně měnit atmosféru i tlačit dopředu to či ono téma, aniž by se to mlátilo s předchozí scénou. Komorní začátek o dvou hrdinech a jedné nepovedené večeři tak nebojuje o prostor s životem na jachtě, kde se miliardáři pokoušejí přesvědčovat své okolí i sami sebe, že „všichni jsme si rovni, i já a tahle servírka“. Přitom je tu však jistý kontinuální vývoj nejen příběhu, ale i snahy o tu společenskou satiru. To, co začíná jako dialog dvou hrdinů snažících se zuby nehty vybojovat si ve vztahu pozici toho silnějšího a nenechat se udupat tím druhým, se postupně mění v obraz světa, kde se v přímém přenosu hroutí pravidla společnosti, utváří se jiná a hrdinové si jen bolestivě zvykají na to, že hodinky za 150 tisíc Eur najednou nemají žádnou hodnotu. A oni sami taky ne. Díky rozdělení na kapitoly navíc může Östlund tlačit v jednu chvíli do popředí postavy, v další celou společnost výletníků na jachtě a upravovat si bezbolestně tempo, styl a do značné míry i žánrové pojetí. A nikdy to tak nezačne nudit. 

No a pak tu máme za druhé, což bylo něco, co jsem u Trojúhelníku smutku ani v nejmenším nečekal. Ten film dovede být v některých momentech třeskutě vtipný. Takovým způsobem, jak to umí snad jen Monty Pythoni nebo v devadesátých letech bratří Farrellyové. Nechci tu být konkrétní, protože bych vám vykecal dost možná nejlepší filmovou scénu roku. Ovšem to, co se začne dít na lodi v okamžiku, kdy se hrdinové pokoušejí udržet status quo a neopustit svou miliardářskou ulitu navzdory tomu, co se děje, je naprosto za hranou čehokoliv, co by člověk v intelektuální satiře očekával. Několika minutový nekompromisní příval brutálního a neskrývaně fyzického humoru je s každým záběrem absurdnější, šílenější a směšnější. Östlund tu doslova drtí pozlátko luxusu, snobismus a povrchnosti tím, že svoje hrdiny naprosto nekompromisním způsobem poníží tak, že mít vůči nim jakýkoliv respekt jednoduše není možné. 

Hroutí se tu pečlivě budovaný svět pravidel rozdělený na ty nahoře, ty dole a ty mezi tím, kde se všichni pokoušeli naplňovat své role a to, co se od nich očekává, jen aby skončili naprosto ponížení, fyzicky zdeptaní a v novém světě, kde se nemohou spolehnout na nic, na co byli do té doby zvyklí. Ruben Östlund se navíc nebojí vysmívat se všem. Mluvit o Trojúhelníku smutku jako o kritice „těch nahoře“ by nebylo přesné, protože režisér tu dává hlavně v poslední třetině hodně prostoru i těm z nižších pater sociální hierarchie, kteří velmi rychle dovedou využít příležitosti a vyšplhat o kus výš. A chovat se úplně stejně jako ti, které teď nechali pod sebou. 

Trojúhelník smutku má nakonec velmi blízko třeba k Parazitovi. Nebojí zajímavých myšlenek a otevřené kritiky současné společnosti, ale nesnaží se za každou cenu tvářit se zbytečně intelektuálně a nepřístupně. Je ve svém sdělení snadno srozumitelný a vše balí do divácky atraktivní a v některých momentech neskutečně zábavné formy. Ruben Östlund se tu nepokouší diváky umlátit symbolikou a uměním, jeho názory jsou jasně čitelné, podávané v atraktivní podobě a servírované tak, aby se publikum v první řadě bavilo a až pak nějak zásadně přehodnocovalo, jak moc souzní nebo nesouzní s režisérovými názory. 

Přehrajte si trailer Jednoduše jde o dobrý, chytrý a provokativní film. Přesně v tomhle pořadí a pokud vás Östlundovy názory neosloví, vlastně to vůbec nevadí, protože se budete stejně smát. Vítěz z Cannes je jedním z nejlepších snímků roku a pokud bych mu měl něco vytknout, tak možná paradoxně to, co na něm i chválím, tedy občas až přílišnou snahu dělat to divákům snadné. Ale byl by nesmysl promítat to do hodnocení, když je to celé dohromady tak odzbrojujícím způsobem zábavné.