Po letech jsou tuzemští diváci už dávno navykli na to, že jakmile má film přídomek "severský" či "skandinávský", stojí za to mu věnovat pozornost. Ať už se jedná o kriminálku, komedii, drama nebo vše dohromady, všichni tak nějak automaticky předpokládáme, že půjde minimálně o nevšední zážitek. Není tak divu, že loni ve Varech panoval okolo debutu Ernsta de Geera s názvem Hypnóza příjemný šum a lidé jej chtěli vidět. Své možná udělala i účast Herberta Nordruma, jehož jsme poznali už v v Nejhorším člověku na světě. Největším lákadlem však beze sporu byla samotná premisa.

Hypnóza jako metoda je totiž opředena mnoha mýtý, proto je častým ozvláštňujícím prvkem spousty filmů. Opravdu je zhypnotizovaný člověk úplně mimo, nic si nepamatuje a je schopen splnit jakýkoliv příkaz terapeuta? A k čemu hypnoterapie vlastně může sloužit? Podobné otázky si klade i hlavní hrdinka Vera, která se však snaží zbavit kouření, proto na sezení jde. Její přítel André se k tomu staví rezervovaně, zabývá se hlavně chystanou prezentací jejich startupu, na níž musí získat investora, aby se jejich aplikace zachraňující životy mohla podívat do světa. Pomoci jim k tomu má i workshop na umění prezentovat s uhlazeným guruem v této oblasti. Jenže vše se začne vyvíjet úplně jinak, než všichni očekávají. 

Mohlo by se zdát, že Hypnóza vyrazí směrem nevšední vztahovky, jako jsme to viděli například u nedávného skvělého Až na věky. Jenže spíše než do sféry intimních dramat se Hypnóza poměrně překvapivě po úvodní dvacetiminutovce vydává östlundovským směrem, neb se namísto ústředního páru začíná věnovat hlavně břitkému strefování se do společenských konvencí, nevyřčených sociálních norem a obecně se vydává do vod, kde by se Ladislavu Špačkovi kroutily prsty u nohou. Velmi rychlý úvod s hypnózou, kterážto scéna je bohužel až příliš uspěchaná a bez důrazu, je hbitě vystřídán zbytečně dlouhou sekvencí, kdy veškerá společenská tabu vyplouvaji na povrch.

Terapeutická seance má totiž za následek to, že hlavní hrdinka hned v rané fázi filmu najde své opravdové já, sundává všechny společenské masky a začíná se chovat prostě tak, jak chce. Mluví tak, jak jí huba narostla, když jí něco vadí, nebojí se to napřímo pojmenovat a když chce ukázat pindík svého imaginárního psa potenciální investorce, udělá to. Zprvu jde o velmi zábavný prvek, který vydá na nejednu úsměvnou scénu a zdá se, že Hypnóza se zařadí po bok povedených satirických komedií z ranku Trojúhelníku smutku. Scénář navíc pro podobné uvolnění se hlavní hrdinky volí velmi vhodné prostředí, neboť uhlazené workshopy pomáhající s prezentačními dovednosti jsou ideální podhoubí pro ono nekonvenční laškování. 

Prim má hrát upřímnost a otevírání se. Když to však hrdinka činí, je za to nakonec společností potrestána. Falešné úsměvy jsou všudypřítomné, stejně tak naškrobené roláky a graficky dokonalé rollupy. Korporátní prostředí sterilního hotelu i skupina ambiciózních startupistů, kteří chtějí změnit svět, tak výborně kontrastuje s uvolněnou Verou, která se rozhodne, že faleš a lži za účelem vlastního zisku už nejsou pro ni. Trefná poznámka a výborný námět pro oživení snímku. Jenže ne ve chvíli, kdy tyto scény tvoří prakticky veškerou stopáž. Po několika živých a zábavných výstupech se tak tyto výměny stávají nudnými a nepřináší prakticky nic nového. Vera je stále trhlá, její okolí na to střídavě reaguje pozitivně, střídavě negativně a její partner je z toho na prášky a stává se čím dál větším nesympaťákem. Začíná to nudit, navíc se pořád dostavuje dojem, že schopnější tvůrce by ze scén s takovým potenciálem mohl vytřískat mnohem ostřejší ostny bodající do společnosti i mnohem vtipnější interakce. 

Mrkněte na poslední Liveko, kde nikoho nezajímalo, co o filmu říká Rimsy.

Problém mám i se samotným zobrazením hypnózy. Jde nejspíš o nemoc z povolání, ale vadí mi, že je tato legitimní terapeutická metoda opět podávána jako něco, co není. Těžko si představit, že po jednom sezení by se dostavily takovéto výsledky. Je pochopitelné, že pro způsob satirického glosování společnosti byla zvolena tato metoda, díky jejímu neprokreslenému popsání je ale těžké její zapojení do filmu vnímat jinak než jako laciné lákadlo pro senzace chtivé diváky. 

Těžké je pak pochopit i hlavní cenu za mužský herecký výkon pro Herberta Nordruma. Jeho latentně zmatený výraz mu nesleze z tváře po celou dobu filmu a byť jeho přednes vydá na mnoho komických situací a jde o sympaťáka, je zcela zastíněn výkonem skvělé herečky Asty Kamma August, která v roztomile trhlé poloze diváka baví až do konce. V jejím odevzdání se vlastní uvolněnosti a kašlání na svět okolo je těžké ji nefandit, kvůli zmíněné cyklické povaze daných scén se ale i ona postupem času stává protivnou. Cringe, který je zpočátku podnětně zábavný, se postupně stává jen trapným. Zajímavé je nicméně prokreslení jejich vztahu, který nakonec zůstává ústředním tématem filmu. Vždyť kdo jiný než ten nejbližší člověk by měl respektovat mé pravé já? 

Přehrajte si trailer Uchylme se ke zjednodušení - film přesto stojí za to vidět. Režijně je vše v pořádku, komické situace na příjemný večer stačí a v neposlední řadě se film pořád může opřít o poměrně nosnou myšlenku, která je silná zejména ve svém tragikomickém závěru. Lze se v dnešní společnosti zbavit všech masek? Můžeme se pod nánosem konvencí dohrabat k opravdovému já? Jenže pokud ano - jak na to vlastně okolí bude reagovat? Na hloubavou několikahodinovou debatu o snímku to nestačí, na povedený večer nad pivkem ano. Film však mohl být mnohem údernější, vtipnější a dramaturgicky ucelenější. Jen chytlavá ústřední songa na to nestačí.