Norská režisérka Lilja Ingolfsdottir má za sebou zatím pouze pár dokumentů a krátkometrážních snímků, které na mezinárodní scéně prakticky nikdo nezná. Její filmový debut Až na věky proto na festivalech přistál jako blesk z čistého nebe a nikdo moc nevěděl, co čekat. Do Hlavní soutěže na karlovarském festivalu se totiž nejednou dostaly snímky, jejichž šance oslovit širší publikum byla poměrně malá. Řečený norský snímek byl nicméně často spojován s tvůrci vcelku povedené vztahovky Nejhorší člověk na světě, čímž budil alespoň zvědavost. A dnes už víme, že jde o jedno z nejlepších vztahových dramat, které jsme za poslední roky dostali. Nicméně nepředbíhejme.

Hned zkraje rovnýma nohama skáčeme do počátků jednoho vztahu, který působí poměrně idylicky. Bezstarostná láska počatá vášnivým vzplanutím se však po dětech mění v rutinu. Sigmund je pořád na cestách a doma příliš nepomáhá, servaná Marie se snaží pečovat o domácnost, o děti a nezbláznit se z toho všeho. Přichází tak krize, děti se bouří, protože jim samozřejmě maminka vůbec nerozumí, a zamilovanost je pryč. Vyvstávají tak nepříjemné otázky. Kdo je tady ten špatný a musí ustupovat? Proč to mám být zrovna já? Jak moc můžu toho druhého měnit? A mám na to vůbec právo? Neměl/a bych si spíše já projít nějakou sebereflexí? Ještě že je tu chápavá terapeutka, která nám se vším pomůže a vztah zachrání. A možná taky ne.

Zápletka se na papíře může zdát až směšně banální. Partnerské krize, zvlášť ty odehrávající se ve středních letech s odrostlými dětmi, jsou velmi častým a lukrativním tématem jiných vztahových dramat či romantickcýh komedií. Jenže norský film na to jde trošku jinak. Jednoduchý příběh a šablonovité partnerství odkrývá do absolutní nahoty, podobně jako se to povedlo loňské Anatomii pádu. Od prvních promluv hlavní postavy Marie je jasné, že Až na věky přesně ví, na co cílit. Výjimečně povedený scénář, který sepsala režisérka Ingolfsdottir, totiž naprosto přesně vystihuje myšlenky, které se někdy hlavou honily každému, kdo někdy řešil krizi ve vztahu. Marie si totiž napříč filmem prochází výjimečně dobře provedeným terapeutickým procesem, který v jejím partnerství i v její vlastní duši nenechá kámen na kameni.

Jde samozřejmě o velmi zrychlený proces podléhající filmovému jazyku. Díky jeho velmi trefnému ztvárnění se však hlavní hrdince divák od prvních okamžiků dostává hluboko pod kůži. Zdánlivě jednoduchý příběh jednoho vztahu se tak rázem rozlévá do nevídaných šíří, které samozřejmě freudiánsky sahají až do dětství a vztahů s matkou. Velmi trefné a dobře známé dialogy prostupují celým filmem a každou scénou, je tak nesmírně snadné se s hlavní hrdinkou ztotožnit a zrcadlit emoce, které se zrovna zračí v její tváři. A že se zračí parádně, Helga Guren v hlavní roli exceluje a Křišťálový glóbus za její výkon je velmi zasloužený. Herečka zdatně osciluje mezi několika polohami, kdy nám v jednu chvíli může být velmi nesympatická, abychom s ní vzápětí mohli plně soucítit a přát jí jen to nejlepší. Troufám si nicméně tvrdit, že negativní pocity a nesympatie, které by směrem k hlavní postavě mířily, mohou často plynout právě z toho, že se v ní a jejích vztazích najdeme, ať vědomě či nevědomě.

Zdálo by se, že zkoumání jednoho takového vztahu je málo a může jít o další festivalovku, která upadne v zapomnění. Síla tohoto dramatu nicméně tkví v tom, jak komplexně a do hloubky ke vztahům přistupuje. Skvěle napsané interakce s terapeutkou a ještě lépe zpracované promluvy s okolím protagonistky totiž trefně odhalují zažité vzorce v chování či komunikaci, čímž divák může být nepříjemně konfrontován s tím, co sám prožívá. Ne vždy to ale musí mít nutně negativní dopady. FIlm totiž přináší mnohé silné momenty, které jsou sice výsledkem zmíněného uspěchaného terapeutického procesu, to jim ale příliš na síle neubírá. Hrdinky monolog, kdy promlouvá sama k sobě, je i přes dosovnost nejsilnější scénou filmu, která skvěle a kompaktně spojuje dosavadní průběh děje v gejzíru emocí, které těžko utišit. Dovedu si představit, že to na někoho může působit až pateticky, pokud se vám však podaří naladit se na hrdinku, budete odměněni nejedním posmrkaným kapesníčkem.

Srovnání se zmíněným Nejhorším člověkem na světě je na místě, jenže zatímco drama od Joachima Triera si často pomáhá až fantaskními prvky a hlavní hrdinka je zajímavá svou nepřístupností a nevypočitatelností, letošní norská vztahovka svou hrdinku otevírá, zpřístupňuje, drží se při zemi a opírá se o výborné interakce všech hlavních postav. Nečernobíle však uveďme, že scénář si někdy pomůže berličkou v podobě klišé či až příliš patetické slovní výměny, v žádném případě ale nespadneme do ubulených dramátek, které často plní festivaly. 

Přehrajte si trailer Na diváka nejčastěji dýchne pocit reality a opravdového života. Ne nutně to však znamená, že pro ztotožnění se s hlavní hrdinkou je nutné prožít si nějakou krizi, neštěstí či toxický vztah. Naopak, film postupnými kroky dojde k velmi zdravému vyústění, které si přiznává veškerou životní ambivalenci, přijímá slabosti a orientuje se na podstatné věci ve vztazích. Přijetí, zdravou komunikaci, náhled a oprostění se od vlastních negativních vzorců. Je to zrychlené, mnohdy zjednodušující, ale díky režii zaměřené výhradně na uvěřitelné postavy a bravurní dialogy funkční a emotivní. Jeden z nejlepších filmů letošního roku.