Někteří moji kolegové mluví o tomhle filmu jako o reverzní romantické komedii. Jiní zas jako o hořkosladském žánru dramedy, který málokdo skutečně umí. A najdou se i tací, kteří přirovnávají Manželskou historii k thrilleru, kdy s přibývajícími minutami jen bezmocně sledujete, jak ústřední pár sympatických lidí nevědomky kráčí vstříc mlýnku na maso. Nikdo se neplete a všichni mají pravdu. Není to krásné, že se Noahu Baumbachovi povedlo stvořit film, u kterého zapomenete, že vás od herců dělí plátno a začnete si do jejich osudu projektovat vlastní žebříček hodnot? Začnete jim fandit a prožívat s nimi každý zvrat té jejích historie.

Je úplně jedno, že recenzi píšu ve chvíli, kdy jsem uspal svého syna a vedle mě pilně pracuje moje manželka a spřízněná duše. Tahle netflixovská trefa není o tom, že se v ní lidé poznávají, nebo snad tváří v tvář rozpadajícímu se vztahu bilancují ten svůj. Já nejsem Adam Driver a moje žena není Scarlett Johansson, ale právě díky těmto dvěma hercům, kteří ve svých indie dekádách vdechli život mnoha nezapomenutelným a komplexním postavám, můžete prožít péesko jednoho vztahu, nepříjemné ever after, které nedopadlo.

Manželská historie: FOTOGALERIE

Manželská historie po vás opravdu ani na minutu nechce, abyste se v ní poznávali. V úvodních pěti minutách však její postavy přijmete za své a budete doufat, že tahle šachová partie skončí patem, po němž se všechny figury pokud možno spokojeně vrátí do výchozí pozice. A přitom nejste naivní a víte, že takhle to většinou nekončí. Statisticky jsme se už přehoupli přes padesát procent. Ano, víc než půlka oficiálně podepsaných vztahů nevydrží do toho pohádkově znějícího “šťastně až navěky”.

Baumbachův snímek vám několika přesnými tahy vysvětlí, že v podobných případech není vždy jednoduché určit hrdinu a záporáka. Mnohdy ty figurky na šachovnici nejsou černé a bílé. Mají stejnou barvu a my netušíme, proč spolu vlastně válčí. Režisér se nesnaží lacině nahlížet na problém rozvodu např. optikou devítiletého syna obou hrdinů. Naopak plně využívá potenciál zadumaného Drivera a odlíčené Johansson, aby na ploše rozpadajícího se vztahu newyorského divadelního režiséra a kalifornské filmové hvězdičky, která chytá druhý dech, ukázal temná zákoutí rozvodového řízení.

Mluví, píše a režíruje z vlastní duše, protože si sám prošel bolestným rozvodem s Jennifer Jason Leigh a některé okamžiky ve filmu kopírují jeho vlastní život. Driverův divadelní virtuos např. zmíní, že aby mohl zaplatit rozvodové právníky, musí odrežírovat dvě pochybné hry čistě pro peníze. Stejně tak Baumbach, režisér mnoha intelektuálních indie filmů, nečekaně během rozvodu se zmíněnou herečkou napsal scénář k animovanému Madagaskaru 3.

Právníky ve filmu bezchybně ztvárnili Laura Dern, Ray Liotta a drobným cameem přispěl i Alan Alda. V podstatě jakákoliv interakce libovolných dvou nebo více herců je potěchou a zároveň zkázou pro duši. Filmový fanda jásá, jak se Baumbachovi povedlo osekat ryzí filmovou esenci na pouhopouhé hraní se slovy a emocemi. Před námi se rozvádí filmová hvězda a divadelní režisér, ale forma i obsah Manželské historie jsou naopak sňatkem toho nejlepšího z filmu a divadla. Každý prozíravý herec by se předem o byť sebemenší roli v tomhle filmu pral, protože ať už jste na plátně pět nebo padesát minut, máte šanci uchvátit publikum.

Nejen každému herci, ale také každému divákovi bych Manželskou historii doporučil. Těm šťastně sezdaným připomene, čeho si mají vážit. Těm váhajícím nad propastí možná předvede bolesti srdce a duše, o kterých neměli ani tušení. A teprve zaláskovaným singlům nastíní překážkovou dráhu, která nemá obdoby. A přesto Baumbach umí v závěru otáčet nůž v ráně tak, že je obtížné odlišit slzy radosti od krůpějí žalu. Manželská historie není varovným prstem nebo školometskou přednáškou. Víc lidí vžene do vztahu a ještě víc jich přesvědčí, aby v něm zůstali. Nikoliv hrubou silou, ale nastavením zrcadla.

Je tahle recenze příliš neurčitá a obtížně uchopitelná? Omlouvám se, ale desítky nerozdávám často a po Manželské historii jsem byl tak rozložený, že když jsem ji překotně “recenzoval” manželce v půl čtvrté ráno, zařekla se, že ten film nikdy nechce vidět. Tak trochu doufám, že ji tahle plnohodnotná recenze donutí změnit názor. Strohé “kamera fajn, režie skvělá, herci famózní a dialogy nezapomenutelné” totiž v tomhle případě vyznívá tak pateticky, že máte nutkání se nad filmem zamyslet a zavzpomínat.

Adam a Scarlett nejsou jen filmové postavy. Jsou to vaši známí, kterým jste spokojené manželství vždycky přáli, nechápete vlastně, proč se rozvádějí a hlavně kdo jim proboha radí, aby si házeli klacky pod nohy. Hojně citovaná hádka, z níž internet už několik týdnů dělá nesouvisející meméčka, je oscarovým materiálem hlavně proto, že každý, ale opravdu každý si vzpomene na podobnou konfrontaci, při níž z něj vypadlo něco, čeho později litoval. A Baumbach zas a znovu dokáže tenhle moment prodat epicky, ale zároveň tak nenuceně, že vám na chvilku opravdu připadá, že sledujete sami sebe. Leknete se, zastydíte, a pak vám to teprve dojde. Tohle že umí film?

Uměl to vždycky, ale pod každoročním nánosem hollywoodské manufaktury, oslích můstků, popkulturních zkratek a rychlokvaškových konverzací, ze kterých trčí rádoby hlášky nebo vynucené reference, je poměrně snadné zapomenout, jak ten pokorný návrat ke kořenům vypadá. Manželská historie není do sebe zahleděnou hrou na velké umění nebo intelektuální onanii. Je to fantasticky trefený autorský hole in one a já jsem hrozně rád, že vyšel právě na Netflixu. Uvidí ho totiž mnohem víc lidí, než by na něj - případní Oscaři Neoscaři - zabloudilo do běžných kin. A to je dobře, protože právě ten Netflix and Chill dav je ideální cílovkou, jakkoliv to slůvko chill v tomhle případě nabude spíš prapůvodního významu.

Vzpomínáte na film Be Kind, Rewind? Taková zapomenutá a mírně podivínská komedie a odkaz na éru videopůjčoven. S Manželskou historií nemá společného vůbec nic. Jen ten název mne inspiroval k hlavnímu poselství, které jsem si odnesl. Stačí to jen prohodit. Až ten film dokoukáte - rewind, be kind. Přetočte ho na začátek a buďte milí. K sobě a svým nejbližším. Ne proto, že jsou svátky. Ne proto, že jste právě viděli, jak to dopadne, když pár nedorozumění a rozporů necháte vyhnít a následně řešit v zastoupení, ale prostě proto, že těm, s nimiž trávíme nejvíc času (sebe nevyjímaje), často prokazujeme méně přirozeného respektu a pokory, než falešným idolům a hvězdám. A s touhle už opravdu těžkou metaforou se loučím, a vzkazuji své manželce, že moje pokora a respekt pro Scarlett Johansson se s tou, kterou cítím k ní, absolutně nedá srovnat.