Filmový festival v Karlových Varech je za námi, Jiří Bartoška rozdal všechny ceny, Johnny Depp odjel, ale výrazných snímků za sebou zanechaly minulé dny více než dost. A tak se připravte, že se k nim budeme v redakci ještě nějakou chvíli vracet. A začnu pro mě možná největším překvapením letošního ročníku. Přitom jsem už vzhledem k zahraničním ohlasům neměl být překvapen ani trochu. Severské drama Nejhorší člověk na světě od zkušeného Joachima Triera totiž sbíralo nadšené reakce už v Cannes, odkud si dokonce Renate Reinsve odvezla cenu pro nejlepší herečku. A pozitivní dojmy za sebou zanechala i v našem lázeňském městě. A naprosto po právu.

Julie má třicítku za rohem, do uspořádaného a poklidného života má však hodně daleko. V životě ráda experimentuje, u ničeho dlouho nevydrží, a i když žije v dlouhodobém vztahu se starším autorem komiksů Akselem, o usazení a dětech nechce ani slyšet. Vše se navíc zkomplikuje, když na jednom večírku potká charismatického Eivinda. Klasická a dalo by se říct, že až klišovitá zápletka tu však i přes svou zdánlivou zaměnitelnost plní svůj účel a je zejména prostředkem k výpovědi moderní ženy, která se i přes třicítku na narozeninové svíčce stále hledá a neví, co se životem. A v níž se díky své realističnosti nejspíš pozná hodně diváků.

Pokud jste si pak při čtení uplynulých řádků vzpomněli na britskou seriálovou pecku Fleabag aka Potvoru, vězte, že to rozhodně není náhoda. Také zdejší hrdinka umí být pořádně drzá i sarkastická a Trier dokáže dokonale přepínat mezi humornou a vážnou notou a po vtipné scéně, v níž se scénář opravdu neštítí ničeho a dokáže být také hezky nekorektní, vás hned v následujících minutách dokáže sejmout dramatickou pasáží či krutou životní pravdou. Působí to pak zcela přirozeně, nenásilně a hlavně realisticky.

Nesmíme pak zapomenout na fakt, že mluvíme o severském filmu. Nejhorší člověk je proto ve vážných pasážích ke svým postavám mnohem krutější, nechá si je sáhnout na dno a zejména v závěrečné třetině už vám moc do smíchu nebude. Je sice pravda, že ke konci už snímku malinko spadne řetěz a je možná až příliš melancholický, jinak je však režie Joachima Triera chytlavá, nápaditá a dokáže vykouzlit několik opravdu silných a výrazných momentů, zejména hra na hraně na svatebním večírku a den zastavený v čase se zapíší do divácké paměti poměrně snadno.

Trier se navíc může opřít o výtečnou hlavní postavu, které divák drží palce i přesto, že si občas komplikuje život a se správností svých rozhodnutí bývá hodně na štíru. Potvora v podání Phoebe Waller-Bridge byla sice o něco jízlivější, sarkastičtější a ráda bořila čtvrtou stěnu, famózní Renate Reinsve za ní ovšem v humoru příliš nezaostává a dokáže pouhým pohledem očí prodat i ty nejemotivnější momenty. I díky se pak člověku některé pasáže tak silně zaryjí pod kůži.

Velké sliby z Cannes tedy v tomto případě nelhaly. Nejhoršímu člověku sice ke konci dochází dech, jinak ovšem dokáže naservírovat nejen tragikomický příběh jedné ztracené ženy, ale je navíc silnou a uvěřitelnou generační výpovědí otevírající citlivá témata a problémy jedné generace. To celé je navíc zarámováno do několika originálně pojmenovaných kapitol s hlasem doslovné vypravěčky, která dodává filmu další kouzlo. Snímek, jenž dokáže pobavit, tnout do živého a také dost silně rezonovat. A takhle poctivých festivalovek není nikdy dost.