Když se podíváte na přehled letošních tržeb, statistiky jsou neúprosné – zajeté filmové série prostě vedou. Nedivím se proto, že studia neustále posílají do kin pokračování divácky úspěšných hitů. Platí to i pro německou komediální sérii Fakjů pane učiteli, kde Elyas M'Barek v roli falešného učitele Zekiho nejprve hledá schované peníze, aby v sobě následně našel neortodoxní pedagogické vlohy, s jejichž pomocí dokope partu líných puberťáků k maturitě. A bez ohledu na kvalitu posledního dílu to byla velmi povedená série. Proto se k ní režisér a scénárista Bora Dagtekin ještě jednou vrátil, aby nám ukázal, že tahle banda neřekla ani po sedmi letech poslední slovo. Jenže tentokrát to bude trochu o něčem jiném. Vlastně trochu dost. 

Nový díl je totiž pohádka. Ačkoli pohádka nebude úplně ten nejpřiléhavější výraz. Protože v pohádkách se běžně neříká „kokot“, „kurva“ ani „bitch“. Nebo „OMG“. Už tušíte? Ano, je to tak. Fakjů princezny jsou ztřeštěnou pubertální komedií z pohádkového světa, do kterého se omylem přenesou dvě dívky z původní Zekiho třídy – Chantal (Jella Haase) a Zeynep (Gizem Emre). Elyas M'Barek se ve filmu pouze mihne v jedné jediné scéně, aby posloužil jako oběť generačnímu vtípku a nadobro zmizí. Což vůbec nevadí, protože pro Zekiho není ve Fakjů princeznách místo. To si přisvojilo dívčí duo v rolích potrhlých a často velmi nesnesitelných slečen, jejichž IQ by dohromady dalo průměrnou velikost pánské obuvi. To neberte jako urážku – přesně tak jsou jejich role napsané a v jejich mezích se obě herečky bez problémů pohybují. Ostatně jako v předešlých třech filmech. 

A to je ze staré party vše. Tedy ne tak úplně – dočkáte se i Maxe von der Groebena alias Dangera, nicméně ten hraje úplně jinou roli. Proč, to se nikdo nenamáhá vysvětlit, protože logiku tady rozhodně nenajdete. Fakjů princezny jsou čistokrevný výplach, při kterém bude intelektuálně obdařenějším divákům odumírat mozek. Pravděpodobně neexistuje žádný jiný film jakéhokoli žánru, v němž by tolikrát zaznělo „OMG“ jako tady. Odpovídá to úmyslu Dagtekina vytěžit maximum situačního humoru z toho, že princezna mluví v pohádkové zemi hrubozrnným jazykem dvacetileté závislačky na sociálních sítích. To zároveň představuje i základ samotné zápletky – dívky jsou vtaženy magickým zrcadlem do pohádkového světa a musí se z něj dostat zpět, nebo v něm zůstanou navěky. Příběh jako takový ale moc neřešte, protože je to vlastně jenom sled scének poskládaných za sebe tak, jak se režisérovi zrovna zachtělo. 

To ovšem není míněno jako kritika. Příběh je skutečně to poslední, co by vás mělo na praštěných princeznách s mobilem v ruce bavit. Dagtekin na sebe vrší jednu klasickou pohádkovou situaci za druhou, to celé zabalené do rozjívené a prostořeké estrády plné stupidních průpovídek Chantal a Zeynep („Proč na všech obrazech vypadám jako Merkelová?!“). Vtipnost (nebo naopak trapnost) jednotlivých scének jde přitom ode zdi ke zdi – jednou holky bodují naplno a jejich věčné OMG eskapády vás pobaví nebo dokonce rozesmějí, jindy se budete propadat hanbou a uvažovat o evakuaci kinosálu v obavě o duševní zdraví diváků. Naštěstí kadence vtipů (nebo pokusů o ně) je dostatečná na to, abyste ze sálu neodešli, i kdybyste už k tomu měli nakročeno. Dalších pár desítek sekund vás totiž zase přiměje si sednout a dát ulítlým princeznám ještě šanci. 

Z hlediska výpravy působí Fakjů princezny stejně rozháraně jako kvalita skečů. Jednou vás překvapí jako výpravná fantasy, kde se lítá na dracích za hřmotu hrdinské hudby, jindy jako laciná televizní pohádka s počítačovými triky na úrovni studia The Asylum. Jestli ale v něčem Fakjů princezny opravdu excelují, pak je to razance, s jakou vráží svůj klín do stereotypu běžných pohádek. Jejich kritika je přitom namístě, neboť jsou plné přežitých klišé o dámách v nesnázích a statečných rytířích připravených líbat nebohé spící princezny na potkání. Ačkoli jsou třeba ve skutečnosti gayové a o ženské nemají zájem. Ano, film jde v tomto směru skutečně daleko a boří pohádková tabu všude, kde se dá. Což je dobře, protože kdo má dětem pořád číst o kouzelném polibku, ke kterému spící princezny nemohou dát předem souhlas.

Díky tomu představují Fakjů princezny razantní kopanec do rozkroku všem vážně míněným fantasy filmům a pohádkám, které se snaží o emancipaci hlavních hrdinek a genderovou vyváženost. Fakjů princezny na to jdou neomaleně, sprostě, přímočaře a s takovou vervou, až je nakonec musíte vzít na milost. I když u toho budete částečně trpět. Může za to mimo jiné přepálená stopáž přesahující dvě hodiny, v jejichž rámci se příběh neúměrně natahuje, jak se přihazují další a další podzápletky, aby se náhodou na něco nezapomnělo. Do toho se ještě přimíchá poselství o síle přátelství a nalezení sebe sama, což působí trochu mravokárně, ale je to koneckonců pohádka, tak proč ne. Je škoda, že si střihač nedal víc práce a nevyhodil z filmu dvacet minut jalových scén – mohlo tím vzniknout něco velmi kompaktnějšího. Tak třeba příště.