Pohádky pro dospělé jsou zvláštní kategorií, do níž je velmi obtížné se trefit. Musí se jednat o dostatečně pohádkový námět, jehož zpracování je ovšem vystavěno na vyzrálém vnímání světa. Podstatnou roli totiž hraje střet dětsky přímočarých příběhů a jejich archetypů se světem dospělých, kde panují nesmlouvavé zákony reality. O něco takového se (zřejmě) pokusil Jan Budař ve svém režijním debutu na motivy vlastní knihy, podle níž si sám napsal scénář. A složil hudbu. A celé si to produkoval. Už jenom z úsilí, které Budař vyvinul pro to, aby tento film vznikl, lze vyčíst velkou oddanost zvolenému námětu. Jenže stačilo to i na dobrý film?

Asi už tušíte, že odpověď bude někde uprostřed. Princ Mamánek se totiž úporně snaží hrát na obě strany. Být dostatečně vyspělým příběhem o postarším rozmazleném princi, co musí podstoupit strastiplnou cestu za nalezením sebe samého, a zároveň přinést poctivou porci české pohádkové zábavy pro děti. A bohužel to moc nefunguje. Děj o tom, že moudrost se dá nalézt v každém věku, představuje sice dostatečně univerzální a vděčné téma, ovšem kličkování mezi dospělými motivy a dětskou naivitou podráží příběhu nohy. 

Úvod, v němž se nám představí princ Ludvík Otomar Karel XII. zrozený Vznešený, funguje na výbornou a Budař v něm naplno rozjíždí své kreace. Princ Ludvík je v jeho podání skvěle nesnesitelný a společně se svou matkou královnou (Jana „Arabela“ Nagyová) předvádí extrémní verzi mama hotelu. A dospělí se baví. Následně vstoupí do Ludvíkova pokojného života král (Martin Huba) a rozhodne se z prince udělat muže. Nechá ho zdrogovat, zabalit do koberce a odnést hluboko do lesa, přičemž se nesmí vrátit, dokud se nesetká se smrtí. Ano, se smrtí. Jediné pojítko s královským dvorem představuje živočišný rytíř Hudroval, co nejraději válčí a chlastá (v libovolném pořadí). Ondřej Vetchý se role životem protřelého žoldnéře zhostil s nečekanou bravurou a na čas si ukradne film jenom pro sebe. Jejich vzájemné slovní přestřelky jsou potom další velkou devizou a dospělí diváci se baví.

Ze skvěle rozjetého příběhu, kdy vás nesourodá dvojice láká na správnou dospěláckou jízdu ve stylu Prince a pruďase, však Budař zničehonic přepne do dětské polohy, kdy hlavním hrdinům postaví do cesty dvě žvatlající a šišlající čarodějnice, aby se (zřejmě) zasmály i ratolesti. Jejich intermezzo bohužel působí nepatřičným až „troškovským“ dojmem a lehce ochlazuje očekávání, nicméně sotva se jich ústřední duo (rozšířené o šenkýřku v podání Veroniky Khek Kubařové) zbaví, tak... tak Budař opět přepne. Nikoliv ovšem zpět ke komedii pro starší cílovku, ale do podivného filozofování o smyslu života a smrti, při kterém se dějí velmi znepokojivé věci, jakými je třeba setkání s nemrtvým oběšencem (Vladimír Javorský), hrobařem Hroudou (Bolek Polívka) a samotnou paní Smrtí. Dočkáme se přitom několika podivných mouder, jako když princ Ludva prohlásí, že smrt je to nejkrásnější, co kdy viděl. Cože?

Pro koho je tedy vlastně Princ Mamánek určený? Pro děti rozhodně ne, byť jisté momenty mohou ocenit i ony – výprava v čele s kostýmy je patřičně pohádková, ale nikoli kýčovitá, stejně jako vhodná volba natáčecích lokací. Jenže to bude asi tak všechno a jakmile se ke slovu dostanou i vyloženě hororové motivy (stromový čaroděj, nemrtvý oběšenec, smrt), budou méně otrlé děti prchat ze sálů. Jenže tou dobou už budete povytahovat obočí i vy, protože se začnou dít věci, jež nejsou ani zábavné, ani zajímavé. Celé závěrečné dějství je jedno velké WTF, stejně jako postava hrobaře Bolka Polívky, co nejprve zastává roli vypravěče obdařeného jistým melancholickým až donkichotským nábojem, aby nakonec zafungoval jako nepochopitelný deus ex machina a strůjce absurdní myšlenky, jak Ludvíkovi pomoct v jeho úkolu.

Přehrajte si trailer A je to zatracená škoda, protože jako pohádka pro dospělé bez větších ambicí to mohlo fungovat o řád lépe než jako doširoka rozkročená a na obě nohy lehce kulhající kombinace všeho dohromady. A zamrzí to o to víc, když porovnáte slibný začátek a nepochopitelný závěr. Janu Budařovi určitě nelze upřít snahu a v herecké poloze rozhodně neselhává. Jenom si měl možná více ujasnit, pro koho Princ Mamánek vlastně je. A pevně si za tím stát. Jsem přesvědčený, že většina rodičů by vyzrálou anti-pohádku trefující se do věčných témat dospívání a dospělosti určitě ocenila víc než další šišlající čarodějnice. Tak snad příště.