Zdálo by se, že Matthew Vaughn musí během vlahého srpna ustávat jeden direkt za druhým. V Americe Hvězdný prach absolutně propadl a i v místních diskuzích se z důvodu, jenž mi zůstává utajen, začaly pořádat hony na hlavu tohohle úspěšného producenta a snaživého režiséra. Jenže není třeba propadat panice, i když zrovna nejste ortodoxní ani nekritický fanoušek fantasy. Hvězdný prach svým vzezřením odpovídá trailerům: Nezakamufluje láci a poloprázdný produkční měšec, zároveň ale funguje jako příjemné pohádkové osvěžení, v němž je místo pro smích, napětí, zatajený dech a snad i slzy (u melancholičtějších jedinců). Svět sice není růžovým pláckem, takže nescházejí ani prachobyčejné divácké rozpaky, ale i tak můžu prohlásit misi za splněnou a lehoulince zvednout palec nahoru.

Matthew Vaughn si přitom neukrojil velký krajíc chleba, ale rovnou půlku bochníku. Pustit se totiž do fantasy s nebeskými piráty, čarodějnicemi, jednorožci a tažnými kozami (!) se sedmdesátimilionovým rozpočtem, to chce odvahu, s níž se můžete hlásit mezi Sedm statečných. Hvězdný prach stál o třicet milionů míň než zoufale vyhlížející Eragon. Anebo jinak, pořídili byste za něj sotva polovičku pátého Harryho Pottera. S takhle omezeným hledím těžko spatříte druhého Pána prstenů. Můžete leda ucítit část jeho odéru. A přesně to se Vaughnovi daří už od prvních minut, které přesvědčují, že manžel Claudie Schiffer má řemeslo v ruce. Bez velkých peněz si dovoluje poletovat s kamerou nad vesnicí zvanou Zeď a obracet se od ní do pohádkové země Stormhold. Díky tomu se během prologu zhmotní v dobrém smyslu laskavá pohádková atmosféra, kterou v dalších a dalších scénách Vaughn spokojeně kuje. Malebnou krajinou poskakuje naivní mladík snící o lásce, která jednoho dne vykolejí Mléčnou dráhu; mezi úhledně postavenými domečky se prohání romantické smyčce... a pak se divte, že úvod svou okouzlující náladou evokuje odpich z Kraje ve Společenstvu prstenu. Domovskou pohodu a bezpečí znáte. Tam venku však čeká veliké dobrodružství. Stačí sebrat odvahu a dojít si pro něj.

Jenže Gaimanova předloha a Vaughnova interpretace nevěří v jednoduché pojímání světa. Není tu jen Zlo a Dobro. Mezi zavilou čarodějnicí a ústředním naivkou (kterému se ale všichni okolo smějí, že se chová jako idealistický idiot) se promenáduje špalír nevyhraněných postaviček. Některé stihnou zaujmout, jiné festovně rozesmát a na další radši rychle zapomenete, protože pro jejich účast ve filmu se jen těžko nacházejí důvody. Každopádně figury vytesané z Gaimanových literárních základů se rády projevují jako vtipálci. Jejich nadhledu a černohumorných průpovídek se člověk může zpočátku leknout, aby se následně rád svezl na osvěžující vlně nezávazné zábavy. Vaughnovi situace umožňuje míchat typický anglický guláš plný břitkých hlášek a estrádních výstupů, které by snad i mohly obstát jako skeče. Ne všechno mu samozřejmě prochází. Někdy je toho pomrkávání a sarkastických průpovídek až příliš, což určitě způsobuje i dvouhodinová stopáž. Z Hvězdného prachu padá spousta skvělých fórů, ale ty do sebe nezapadají úplně bezchybně: Místy jako bychom sledovali učesanou variaci na filmového Stopařova průvodce po Galaxii... akorát ze země pohádek.

Vaughnův film se kvůli nadsázce a komediálním výstupům nepochybně rozkližuje. Vyniká jeho scénkovitost, epizodnost, fragmentálnost... prostě klasická prokletí košatějších literárních adaptací, kdy se neosekají všechny zbytečné odbočky. Naštěstí základní pojivo se nepřetrhne. Fantastická lovestory mezi Tristanem a jeho padlou hvězdou Yvaine zvládá unést leccos. I když si na plátně šaškuje Robert De Niro, i když se spolu handrkují duchové mrtvých následníků trůnu, pořád se příběh šine kupředu. Vaughn chytře vsadil na hereckou přirozenost a křišťálově čistou romantiku, v níž na sebe dva krásní mladí lidé vrhají zamilované pohledy uprostřed hvozdů. Starosvětskost a přímočarost, s níž Vaughn oprašuje klasické láskyplné šablony, zanechává slaďoučkou chuť na jazyku, jíž se velmi snadno podléhá. Ostatně, viděli jste snad letos něco romantičtějšího než blonďaté vlasy Claire Danes, které se rozzáří po každém vroucném polibku? Pokud jste neoprašovali Romea a Julii, pak asi jen ztěží.

Vaughn dle mého neselhává ani v akčních scénách, v tréninkové-taneční montážní sekvenci je skvělý, vypjaté Yvaineino procházení zdí zinscenoval rovnou brilantně. Hodně jej pochopitelně táhne hudba, která na plátně působí famózně a sama o sobě neskutečně pohání každé druhé políčko filmu (že by nejvýraznější kompozice roku?), ale z Hvězdného prachu lze i tak vypozorovat poučenost a Vaughnovo přesné vědomí toho, co chce ze záběrů vymáčknout a jak toho dosáhnout. Znovu mu podráží nohy akorát levnější výprava a neproplacené triky, které často končí u šílených zelených textur či u ohořelého lesa jak z nějaké počítačové hry. Vedení herců a kříšení jejich emocí Vaughn ovšem zvládá. A nebál bych se jej ohodnotit jako o úroveň slabšího Davida Yatese. I mnohokrát zmínění X-Men 3 by mu mohli slušet. Wolverineovo lesní řádění bych mu svěřil určitě radši než polobožského Thora poskakujícího v oblacích. Hlídání renderovaných objektů totiž vnáší do Vaughnovy kariéry riziko...

K příštím projektům jsme nicméně ještě nedorostli. Zatím si musíme vystačit s docela bezproblémovým Hvězdným prachem, který potěší rozverným anglickým přístupem, půvabnými blondýnkami a Robertem De Nirem v roli lepší Jacka Sparrowa. Uvědomme si navíc, že v žánru prakticky neexistuje konkurenční prostředí. A že pokud chcete dětem (zvlášť tem českým) nabídnout výchovnou podívanou, v níž pobíhají živí herci, příliš mnoho lepších alternativ na vás letos nečeká.