Nazdar holky a kluci. Dneska jsme se tu sešli, abychom si vyprávěli o dracích, elfech a temné chamradi, která žije na velkém hradě a všem vládne krutou rukou. Všichni jste o tom četli v knížce vašeho vrstevníka a protože pánové v Hollywoodu jsou moc hodní, poslali peníze daňových poplatníků (když se nad tím zamyslíte, je to tak... daně platí každý ;) jednomu režisérovi a ten o všem natočil pěkný film. Ne, nebojte se, ten pán se nejmenuje Zdeněk Troška. Ale dost možná je to jeho vzdálený příbuzný... :)

Citace z jednoho Troškova rozhovoru, hlásající něco ve smyslu, že kdyby dostal sto milionů dolarů, dokázal by toho Pána prstenů natočit taky, se vám vynoří v hlavě už během prvních několika minut. Ne, to nepracují předsudky budované pomocí trailerů a všeobecné averze. Stefen Fangmeier korzuje kamerou ve stylu ranní relace Panorama z ČT2 a unylý monolog vypočítává, co jednou bylo a teď už je zapomenuto. LOTR přitom není hlavním znásilněným, alespoň ne v první polovině. Mnohem častěji si totiž vzpomenete na Novou naději - první Lucasův zářez do Star Wars vesmíru. A budete litovat Lukea Skywalkera, že vyfasoval tak ubohý klon.

Jakkoliv je Edward Speleers méně otravný než dětičky z Narnie, hrát se naučí až v samotném závěru. Do té doby budete muset vydržet jeho kurdlinky (ano, mám asi úchylku na vlasy) a především nepřesvědčivé xichtění. Fangmeier se ale drží klasického režisérského manuálu, přesně ve stylu "záběr na město, teď musím udělat ten pohyb kamery z nebe k zemi, tak jak jsem to viděl všude jinde". Nikde nic nepřidá, ani neubere a tak v hlavě porovnáváte s BloodRayne nebo Dungeon Siege, alespoň dokud na scénu nepřijde Jeremy Irons. To je první ze zachránců vašeho diváckého zážitku. Plně tu odčiní veškeré hříchy z Dračího doupěte, protože svojí roli zvládá s největším přehledem. Ostatně zahrát si Obi-Wana je celkem pohoda, ne?

Stačí si to sesumírovat a je jasné, že podobná vykrádačka jednoho z nejkultovnějších filmů, nemůže v kritických očích obstát. Ne s tak mizernými herci a unylou režií. Eragon zkrátka najde vejce (spíš mu spadne na hlavu), vyfasuje jizvu (jako Harry Potter), zjistí, že je dalším dračím jezdcem (=rytířem Jedi) po dvaceti letech a že je to jeho osud, Jeremy Irons (Obi-Wan) ho naučí základy, předá mu (světelný) meč, pošle ho za rebely (no comment) a odejde do háje, načež přifrčí Darth Vader a Císař, nebo-li Robert Carlyle a John Malkovich, zaútočí na rebely a... zbytek už asi znáte z roku 1977. ;) Zatímco Malkovich jen tak pobíhá kolem mapy svého království, děsně se zubí a vydává rozkazy, Carlyle po Renardovi z devatenácté bondovky předvádí, že už není kam klesnout. Vypadá jako mánička z koncertu Kiss, když se naštve, tak mu maskéři přidělají na obličej tři vrstvy pudru a přes takový nános už se vážně hrát nedá. Pokud se o to Robert vůbec pokoušel. Recitování elfích kouzel, ani výhrůžky mu vážně nejdou.

Speleers naštěstí po půlce filmu přestane bolestivě procvičovat naši trpělivost a svoje obličejové svaly a zjevení Saphiry, která vypadá kouzelně a manévruje vzduchem jako F/A-18, pomůže zapomenout jak na tragickou hereckou úroveň záporáků, tak občasné šílenosti (Joss Stone v roli vědmy, komplet s piercingem... už jsem čekal jenom kdy začne zpívat :) ve scénáři. Fangmeier se umí v trikových scénách vzpamatovat a vymlátit z celuloidu alespoň trochu emocí. První Eragonův let na Saphiře připomene Harryho zážitky na Klofanovi a finální souboj Eragon vs. Durza (Carlyle) jako by odskočil do jiné (podstatně vyšší) výkonnostní ligy. Bohužel to platí jen o vzdušných sekvencích, protože jakmile jsme na zemi, musíme sledovat notně okleštěný a hlavně amatérský kompars s mečíky (neumějí se tvářit, neumějí umírat, neumějí lautr nic), kterak pobíhá dubovými lesíky východní Evropy.

To je ostatně hlavní problém celého filmu. Jakkoliv má Eragon svoje světlé okamžiky, vždycky se mu povede vás nějak vytrhnout z fantasy atmosféry. A nemluvím teď o vykrádačkách Pána prstenů (město rebelů je bizarní kombinací Helmova žlebu a Minas Tirith), jde tu o image rebelů, kteří vypadají jako turečtí fetišisti, obchodující s řetízky, vedení Djimonem Hounsou, který trhaným africkým akcentem diktuje strategii závěrečné bitvy. Sorry, tohle moje fantazie nepřekousla, stejně jako onu popovou vědmu, nebo přehnaně gotického lučištníka v podání Garretta Hedlunda (kdyby si se Speleersem prohodili role, mohlo to být o dost zajímavější). Všechno to ale vězí v tom, že vhodný režisér to mohl zachránit. Scénář občas vykazuje pozitivní změny oproti předloze (to pochopitelně jenom hádám, ale zřejmě se dost "stříhalo", protože film "odsejpá"), ale jakmile Fangmeier nemá po ruce trikově nabušeného draka a nemůže se s ním vznést nad oblaka, krutě tápe a stahuje do hlubin průměru všechno ostatní.

Kamera, střih, vedení herců... to všechno plápolá na úrovni brněnských televizních inscenací (ano, nejsem fanoušek Četnických humoresek) a naplno se rozhoří jen ve chvíli, kdy mají přijít ke slovu meče (naštěstí nejsou tak naleštěné jako v Narnii). Ani tady však nezaslouží metály Fangmeier. Ve skutečnosti by měl celý svůj plat vzít a rozdělit mezi charitu a... Patricka Doylea.

Tři věci tenhle film dotlačily na známku snesitelného průměru - trikové provedení draka, Jeremy Irons (nevěřím tomu, že to říkám :) a monumentální Doyleův soundtrack. Zatímco u čtvrtého Pottera jsem jeho práci stěží postřehl, tady hudba trčí ze záběrů jako meč ze zad probodnutého vojáka. Je to jako když Hans Zimmer skládá hudbu pro Šifru mistra Leonarda. Audiosložka zkrátka předbíhá vizuál o pár námořních mil a marně na něj čeká těsně před cílovou páskou. Pro diváky je to však alespoň poloviční vítězství a když se ty dvě kamarádky konečně sejdou (v závěrečném dračím duelu), vysvitne snad i naděje, že někde jinde, s někým jiným to mohlo být "cool". Takhle je to jenom "ok", což znamená, že jsem to přežil a nebude mě to strašit ve spánku jako Narnie, ale rozhodně to nemusím vidět znovu a nebudu se těšit na další díl, jehož průběh Malkovich víc než jasně naznačil v poslední scéně.

Určitě jsem radši, že ty desítky milionů vydělá Fangmeier a ne Boll, což naznačuje, že vždycky může být hůř. V tomhle případě jde ale skutečně o vítězství jednookého mezi slepými. Skalní fanoušci fantasy jistě přehlédnou televizní fazónu a místy tragické herectví vybraných jedinců a napumpují do kin dost dolarů na to, aby se Eragon těšil dobrému zdraví i v následujících letech. Až budoucnost ukáže, zda z toho kluka něco vyroste, nebo jestli se prostě narodil s neléčitelnými genetickými vadami. Pro začátek bych doporučoval výměnu rodičů (scenáristy a režiséra). Sudičku ve formě Patricka Doylea si může Eragon nechat. Přinesla mu štěstí a spolužáci se mu díky ní nebudou ve školce posmívat.