Navážu stejně zpříma jako trojka na druhý díl: Zdá se, že se mnoho nezměnilo. Klady zůstaly zachovány a odtušíte je bez problémů z paralelně natáčené Truhly mrtvého muže. Co se týče technických parametrů, nemají Piráti konkurenci. Bruckheimer naštěstí neodvelel svoje bukanýry před modrá a zelená plátna, takže si pořád můžeme užívat velkolepých závodů o to, kdo rychleji utratí svůj milion dolarů. Triková výbava se až do monstrózního finále drží na nevídané úrovni realističnosti a ani kostýmy, výpravu a masky netřeba podrobněji komentovat, protože právě tady se bude znovu leštit vitrína pro Oscary.

Jenže (zatím) poslední kapitola pirátské kroniky podědila i všechny neduhy, zvýraznila je a odvelela tak celý ansámbl o dvě až tři třídy pod první dvě seance. K popsání důvodů by stačilo překlopit na toto místo recenzi Truhly a každou výtku přejet zvýrazňovačem. Klasické „trojkové“ VÍCE A JEŠTĚ VÍCE se sice nedobralo digitální nabubřelosti třetího Spider-Mana, na druhou stranu ještě zhoubněji zvýraznilo všechny průšvihy, které odlišily příjemnou jedničku od bobtnající dvojky. Řečeno na rovinu: Scenáristy Teda Elliota a Terryho Rosssia by měl za guláš, který podstrčili Jerrymu Bruckheimerovi, vyliskat svými chapadly Davy Jones.

Desítky protikladných motivací jednotlivých postav a klopotné snahy o vytvoření nosné mytologie se ještě více proplétají, a to stále stejně tupým způsobem. Všechny charaktery se po deseti minutách změní v prohnané variace na Jacka Sparrowa, načež scenáristé lopotně představují sofistikované plány na ovládnutí všeho pirátstva / uchvácení Černé perly / záchranu táty / zisk truhly / zničení Jonesova srdce a desítku dalších tužeb, které si postavy vzájemně předávají a kradou. Výsledkem je úctyhodný maglajz, v němž každý podráží každého a který připomíná spíš soutěž rétoriků (nebo užvaněnou partii pokeru) než strhující akční dobrodružství. Ve třetích Pirátech se toho namluví snad tolik, kolik se nažvanilo v předchozích dvou dílech dohromady, což by zas tak nevadilo pokud by všechny ty psychologizující a mytologizující kecy měly nějaký skutečný význam. Bohužel, pokud by divák odřízl z trojky a dvojky nějakých 150 minut a pět vedlejších postav, vůbec by tím o nic nepřišel. Ústřední trio se totiž až do poslední desetiminutovky nijak nezmění. Všechno co se okolo něj pět hodin děje nakonec vyznívá jako nesmyslný a samoúčelný tanec, v němž se nepodstatné figury snažily dobrat svého štěstí.

My jsme o ně ale nestáli. Verbinski přesto stráví vysvětlováním motivací postav úmorné časové penzum. Za tu dobu se ale k žádnému z charakterů nepřiblížíme a nepocítíme nějaké skutečné emoce, které by zdramatizovaly jejich den zúčtování. Třetí Piráti se snaží vysvětlovat, jak kdyby šlo o existenciální román s hutným psychologickým podložím. Stokrát chytřejší než Singerovi X-Meni....

Ale vždyť je to ku*va blbá ATRAKCE Z DISNEYLANDU!

Chceme zábavu, ne rádoby-mytologii. Zkoumat psyché u šablonek, které se chovají jen podle toho, co zrovna chtějí, a které se klidně podrážejí dvakrát do minuty, prostě nemá smysl. Verbinski nechal své scenáristy několikrát prohodit mezi svými hrdiny kouzelný kompas, dvě vedlejší postavy zametl během pár sekund do záhrobí, čímž vlastně přiznal jejich neužitečnost, navíc přidal další rozměr Davymu Jonesovi, čímž se ze sympatického záporáka stalo nevábné chapadlovité nic, jež kdysi dávno milovalo. A miluje stále. Fuj. A to radši nebudu podrobněji popisovat dějovou odvěsnu s bohyní Kalypsó nebo Sparrowem v pouštním vězení. Argumentační rezultát by se nezměnil: Všechny tyhle příběhové kudrlinky jsou zbytečné, marné a pozbývají hloubky i smyslu. A nedají se snést. Když si přesně uprostřed filmu zajde Sparrow na deset mnut popovídat s Beckettem (už po dvou hodinách od projekce si při vší snaze nevzpomínám, o čem přesně se tu povídalo) a na palubě se mezitím odehrají další dva zvraty a nějaký ten podraz, skromný divák, který si vystačí se srozumitelným příběhem a trochou popcornové švandy, těžko uvěří, že za tím otravným kolosem stojí Jerry „zábava především“ Bruckheimer.

Ale už je to tak. Bruckheimer a spol. se mohli narychlo poučit z druhého dílu, ale miliarda utržených dolarů jim zjevně zastínila výhled. A tak se přihodilo, že zatímco Truhlu zachraňovaly tři bravurní scény (ostrov, hřbitov s kolem a finále) spojující rozplizlý děj, Na konci světa nečeká nic pamětihodného. Až do finální bitvy se dotýkáme v podstatě jen dávno viděného: Koho by ale po osmi hodinách též zábavy uhranulo další rozstřelování neznámých lodí a náhodné prosypávání fórků? Alespoň že rozhodující střet pojali tvůrci náležitě velkolepě, a to v matrixovsky šedé bouři s blesky. Jenže i narychlo spíchnuté zdání osudovosti se rozplyne pod znovu a znovu vkládanými gagy, které přestávají být naivní i infantilní a stávají se ryze dementními (viz dřívější hlídače Jonesova srdce). Během trilogie se mele pořád jedno a to samé. A okoukalo se, aniž by si to Verbinski uvědomil a vyřítil se s něčím, co by ztupenou čepel znovu nabrousilo.

Pirátská trojka představuje velkou prohru tohoto režiséra, přičemž náramně dokumentuje, proč se z Verbinskiho ani po tak úspěšných filmech nestala vzývaná režijní osobnost, kterou by znali běžní diváci a vzývali filmoví fajnšmekři. Jeho rukopis je totiž stále silně bezpohlavní. Žádnou scénu nedokáže zrychlit, popohnat, anebo vtisknout do paměťových center. Jistě, i velkolepé události pojímá přehledně, snadno prokáže komediální timing, ale vybavit si nějakou inovativní nebo osobitě natočenou scénu myslím není v jeho případě možné. Samozřejmě že Verbinskiho řemeslně zdatné vedení mohlo uspět ve skromnějších předchozích dílech, teď když jej ale válcují vodopády slov víceméně propadá. Pro čtvrtý díl, k němuž Piráti samozřejmě v dovětku nakročili, se snad dočkáme střídání.

Jestli ale něco MUSÍ zůstat zachováno, pak je to hudba Hanse Zimmera. Impozantní kompozice, která na závěr povolává i chorály, jako jediná dostává předpokladům a často sama o sobě připomíná, že sledujeme vrchol mnohaletého snažení. Zimmerovy heroické motivy mají v multiplexu ohromný tah a i něco tak trapného jako Keira Knightley burcující slovy Williama Wallace hordy pirátů („Svoboda!“) může pod dohledem Zimmerových smyčců projít. S opulentními triky a častou vizuální masturbací (kolik jen toho za ty tři hodiny vybuchne a kolik dřívek proletí zpomaleně před objektivem?) se Zimmerova hudba zasluhuje o to, že trojku nelze odpálit jako čirý průšvih znehodnocující celou ságu. A nejen kvůli citaci Leoneho opusů... Bez bouřícího orchestru by si divák až příliš bolestivě uvědomoval, že strávil několik hodin s velkým mlýnkem na peníze, z něhož v podstatě nic nevypadlo.

Ono se za těch pět hodin od úvodu druhého dílu totiž nic moc důležitého neudálo, ač se mohli herci málem užvanit. Nebýt té drobnosti v podobě vydělaných dvou miliard dolarů, pirátská nadstavba by se dala odmítnout jako naprosto zbytečná. Což není myšleno nějak filozoficky, jako úvaha nad prospěšností hollywoodského popcornu, ale naprosto jednoduše: Proč si místo mnohahodinového zívání u odchodu a příchodu deseti nadbytečných postav radši neužít devadesátiminutové jízdy, která by rychle a jednoduše naplnila všechny žánrové předpoklady? Proč? Protože kraken, Kalypsó a Sao Feng? Nezájem.

P.S.: Všechny scény, v nichž je Johnny Depp více než jednou, jsou absolutně trapné. Uvidíte sami.