S velkou silou přichází velká zodpovědnost. A s velkými ambicemi přicházejí velké problémy. Natočil si Sam Raimi King Konga nebo Titanic? Odpověď na tuto otázku leží někde mezi následujícími řádky. Třetímu Spider-Manovi rozhodně nikdo neupře snahu. Mamutí rozpočet se do dvouapůlhodinového filmu rozpustil jako hrst písku v pouštní duně, takže nečekejte něco obrovitánského. Všeho je víc, ale jinak si Spidey pořád drží svůj rošťácký image. Ve světle temnější zápletky však vystupuje na povrch řada věcí, které měly raději zůstat skryty. Nový Spider-Man je zkrátka rozpolcená osobnost, což nikomu hodnocení neusnadní.

Ale nebudeme alibisticky chodit kolem horké kaše a pustíme se do pavoučího kámoše hezky zostra. Žádná zbytečná pieta plynoucí z toho, že má zrovna teď plnou hlavu problémů s Mary Jane a musí honit staré hříchy a nové nepřátele. Sam Raimi mu jako scenárista nic nedaruje a hned v úvodu naznačí, že jakkoliv pracně zbudovanou idylku může rozbít jediný odražený kamínek. V našem případě se však nevinný kus štěrku mění v pořádný šutr, protože Raimi-scenárista a Raimi-režisér nejedou po úplně stejných kolejích a levá ruka mnohdy neví, co dělá ta pravá. Největším průšvihem filmu je tak paradoxně jeho největší jistota - Sam Raimi. A někdy je hodně složité určit, který z nich, zda scenárista nebo režisér, je posedlý zákeřným symbiontem.

První půlhodinka vám totiž na čele vykouzlí tolik vrásek, že byste mezi ně mohli sázet brambory. Když Mary Jane zazpívá na Broadwayi, ještě netušíte, že je to jedna z mnoha hudebních vložek a když se ani po půlhodině průměrné vysvětlovací vaty nic neděje, začnete kontrolovat hodinky, jestli vám neukazují špatně. Mohl se do nich dostat písek nebo tak něco. Nikdy nevíte. Všechno je ale v nejlepším comicsovém pořádku - Raimi postupuje přesně podle předlohy a staví na šachovnici všechny dostupné figurky. Symbiont, Sandman, Mary Jane, Harry Osborn, Venom. Není jich příliš? JE jich příliš. Ale Raimi nemá čas, aby si všimnul své prapůvodní chyby. Když ho tenkrát Avi Arad "ukecal", aby do filmu přidal ještě Venoma, přijal to s nadšením comicsového fandy a těšil se, jak se všichni před kamerou sejdou v kruhu rodinném. Ve filmu to ale funguje o poznání hůře, protože celuloid není papír a ani všechny chechtáky z bankovního sejfu jménem Sony vám nezaručí vyváženou podívanou.

Potíž je především v tom, že film selhává souběžně hned na dvou frontách. Tou první je nosná zápletka Petera Parkera a Mary Jane, ve které Tobey Maguire nachází své herecké limity a nedokáže skrz hradbu mnohoznačných replik dostatečně načrtnout přerod své postavy ze slušňáka v drsňáka. Ulíznuté vlásky a černočerné sako od Versaceho z vás udělají "hovádko" jenom na povrchu, ale když dojde na skutečné emoce a chyby, kterých se pod jejich tlakem náš hrdina dopustí, začne film ztrácet pevnou půdu pod nohama. Maguire se ne a ne vymáčknout tím správným způsobem - zdá se dokonce, že mnohem intenzivnější chemie panuje mezi ním a Jamesem Francem. Kirsten Dunst si musí vystačit sama, když se ocitne uprostřed bitevní vřavy. I přes nezpochybnitelnou eleganci v každém okamžiku však ve finále prohrává s Harrym o tři délky Goblinova hoverboardu.

Ale není v tom sama, protože jestli se v romantické linii aktéři vymačkávají příliš pomalu, v té záporácké bychom si pro změnu zasloužili nějaké ty zpomalovačky. Pořídit si hned triptych superhajzlů byla chyba. Nepředělat jejich životopisy tak, aby sedly na míru stříbrnému plátnu byla VELKÁ chyba. Vítězem je opět Harry Osborn, protože Goblinovy osudy jsou dostatečně známé a motivaci není nutné budovat cihlu po cihle. Krátkou sirku vyfasoval jednoznačně Sandman, na kterém se plně ukazuje Raimiho neochota cokoliv měnit. Možná si opravdu měl ten scénář nechat upravit, protože... a teď si to přiznejme... Spider-Man je naivním comicsem. Je plný šílených vědců, prvoplánových zvratů a černobílých motivací. Sandman byl dobrák, který kradl, aby měl na léky pro svou dcerku. A když konečně utekl z vězení, aby se s ní zas viděl, dohnali ho policisté až přes plot testovacího střediska s urychlovačem částic. Prostě jste na poli a uprostřed pole je díra. A milý Thomas Haden Church do ní jako že omylem spadne. Scenáristická rafinovanost si vzala dovolenou, řekněte "wow".

Tisickrát se můžete ohánět tím, že takhle to v comicsu je a že by na to člověk měl brát ohledy. Tohle všechno beru, ostatně v jedničce a ve dvojce proti tomu nelze říct ani popel. U trojky však mhouření očí nepomáhá, protože podobná klišé tu rostou jako houby po dešti. Jakmile na chvíli opustíte Sandmana, řešíte vzestup a pád Eddieho Brocka a pak zase přeskočíte k Harrymu nebo vztahu Petera a Mary Jane. Útočí na vás tisíce podnětů, ale mezi všemi vystupuje marná Raimiho snaha namlátit dvacet let comicsové historie do jednoho filmu. Rozumně to funguje pouze v případě Venoma, k čemuž hodně přispívá civilní Topher Grace, přehrávající VŠECHNY ostatní herce. Minimálně o třídu. Navíc když už Venom přijde na scénu, je přesně takový jak jste si ho představovali a věřte, že to není jen "Spidey se zubama". Má obrovské svaly a zřejmě by Petera přetrhnul vejpůl, kdyby si nemyslel, že by to bylo až příliš rychle a snadné řešení.

Když nad tím teď uvažuji, Topher Grace ten film zachraňuje... krade ho Raimimu z ruky, ale zároveň funguje jako tmelící hmota. Bez něj by vám všechny ty linie prošly vašima rukama jako jemný písek a ztratily se někde v neznámu. Sam Raimi se nestihne ohlédnout, aby si uvědomil, že všechny hřebíky zatloukl napřeskáčku a tak nějak křivě. Přílišná vášeň, kterou svému kladivu propůjčil, začne být kontraproduktivní zejména ve chvílích, kdy se snaží jednotlivé linie propojovat. Musí skákat z místa na místo a tak některé z postav opustíme v kritických okamžicích a můžeme se tisíckrát vztekat, že jsme s nimi chtěli zůstat. Ne, strýček Raimi se teď musí věnovat někomu jinému, když budete hodní, zase Gwen Stacy uvidíte. A nebo taky ne. Tahle postava je ve filmu vůbec dokonale zbytečná. Jako hnací motor Peterovy mentální přeměny nefunguje a je na plátně příliš krátce, než abyste se do ní zamilovali. A navíc je příliš inteligentní. Nešťastná kombinace. :)

Vy se ale stejně budete bavit. A nikdo na světě vám to nebude vyčítat. Raimi možná natočil nevyvážený a dějově velmi, velmi labilní podívanou, ale to v žádném případě neznamená, že by tohle byl konec Spider-Mana. Je to jen odbočka na pomalejší silnici, s většími hrboly, ale starými dobrými patníky. Jejich přítomnost zajišťuje jednoduchý fakt: Sam Raimi je dítě. Dítě, které nezná míru a je občas příliš sobecké, ale zároveň dítě, které si umí hrát a je tak roztomilé, že vám to vyrazí dech. Spider-Man 3 se tak nikdy ani nepokusí být vážně míněným, seriózním comicsem, ale... ono by to stejně neprošlo. Ve chvíli kdy Peter s Mary Jane odpočívají na pavučině mezi stromy a v pozadí "nenápadně" spadne meteorit, musíte se pousmát. Důležité je, zda je to pousmání smířlivé nebo pohrdavé. V tom prvním případě má u vás film šanci na úspěch, v tom druhém to můžete rovnou zabalit. Pokud jste dvojce dávali podezřívavou šedesátku, pravděpodobně se trojce vysmějete, nebo z ní naštvaně odejdete. Raimi si totiž nebere žádné servítky a jeho hudební koláž "Peter se nám zkazil" a nebo další hudební číslo v baru, patří k záležitostem, které vyžadují notnou dávku tolerance. A přesto z filmu trčí jako zdvižené prostředníčky a zásadně narušují jeho strukturu.

Okolní děj není tak dobře semknutý (jako ve dvojce), aby si Raimi mohl tyhle "klukoviny" dovolit beztrestně a nemyslete si, že s vážnějšími podtóny ubylo romantických klišé a podpásových vtípků. Jsou tu pořád a samy o sobě fungují dokonale. Často však překážejí nějakému vyššímu principu. Proto se laškujícímu Bruci Campbellovi podaří takřka zničit vyznění romantického dramatu mezi Peterem a Mary Jane, proto Raimiho oldschoolové snímání vyrobí ze Sandmanových útrap s dcerou dokonalou selanku a proto se hláškám "Něco tu nehraje, ale asi to bude dobrý, klidně ten SMRTÍCÍ urychlovač částic spusťte" na první reflex zasmějete, aby vám pak bylo líto, že taková legrácka film jako celek automaticky shazuje o jedno patro níž. Při vší té inflaci to už totiž nepůsobí jako ojedinělý a dobře promyšlený vtípek.

A to je škoda. Sam-hračička nám sice všechno bohatě vynahrazuje při akčních scénách, ve kterých mohou vzduchem létat nejen hrdinové, ale také miliony dolarů a nadšené superlativy, ale na všem tom kočkování nám tentokrát film nestojí. Kromě endorfinů chtěl Raimi rozdávat i emoce, jenže to je práce pro lepšího scénáristu a... dospělejšího režiséra. Zůstává tu spousta okamžiků, kdy jsem ze srdce rád, že Raimi ještě nedospěl a pak je tu spousta těch, při kterých mě to nevýslovně mrzí. Jedna část jeho osobnosti si ten scénář napsala, aniž by si uvědomila, že ta druhá ho nikdy nemůže natočit. Je to film Sama Raimiho, ale není mu ušitý na míru, což zní velmi, velmi paradoxně, ale až naběhnou závěrečné titulky, všechno to pochopíte. Zůstane vám v hlavě sympatický letní blockbuster... víc než solidní adaptace comicsu... a zatím nejslabší filmové zpracování Spider-Mana. Abych parafrázoval jednu z postav - Pochopil jsem tě, Same. Ale neodpustím ti to.

p.s. Dabing je neředěné peklo. Brockova zpověď v kostele, která už v traileru působí jako vrchol, je v lokálním podání vlažná jako libovolný výjev z Rodinných pout. Výlety do kin s titulkovanou kopií by měla hradit zdravotní pojišťovna. :)