Jde o duchařský, hororový, nebo nedejbože milostný příběh, ptá se hned v úvodu duch spisovatelky Mary Shelley, toho času se nacházející v jakémsi očistci. Autorka Frankensteina v expresivních detailech a značně maniakálním projevem láká publikum, že příběhem o Frankensteinově monstru to zdaleka neskončilo – a že stojí za vyprávění i události, jež nešťastné stvoření daly dohromady s jeho uměle vytvořenou družkou.

Podobné myšlenky nabízel i (formálně značně usedlejší) úvod slavné Frankensteinovy nevěsty z roku 1935, v níž klasik žánru James Whale dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Ke zdrojovému materiálu však režisérka a scenáristka Maggie Gyllenhaal nepřistupuje s přehnanou uctivostí a vybírá si z něj pouze ten nejhrubší základ: tedy sžíravou osamělost Frankensteinova monstra, jež jej vede ke snaze o vytvoření další oživlé mrtvoly, s níž by mohl sdílet nezáviděníhodný úděl. Dál se však novinka vydává tolika různými směry, až nejspíš ani sama Gyllenhaal nevěděla, co si s tím vším počít.

Nevěsta!: FOTOGALERIE

Vysoce stylizovaný prolog tedy představuje nejen únavně výřečného ducha Mary Shelley, ale i Idu, mafiánskou společnici v Chicagu roku 1936. Právě Idu na jednom opulentním večírku posedne duch literátky, což způsobí její předčasný skon. Tělo mladé ženy však posléze přijde vhod svérázné doktorce, kterou na základě jejích výzkumů s oživováním zvířat vyhledá Frankensteinovo monstrum. To by po více než sto rocích samoty chtělo poznat lásku a takové množství vztahového tepla, které mrtvá tkáň umožňuje.

Vědkyně tak Frankovi, jak monstrum pojmenuje, nakonec vyhoví, a tak zatímco ve Whaleově snímku se stvořená nevěsta objevila až v úplném závěru, zde se jí dočkáme velmi rychle – nepředstavuje totiž pointu, ale pouze výchozí bod pro vyprávění živelného příběhu, jak by se asi vztah mezi dvěma oživlými těly mohl vyvíjet. A v pojetí Gyllenhaal, jež zdůrazňuje hrdinčinu agendu a touhu mít svůj život (a to i po smrti) pod kontrolou, opravdu o nic usedlého nejde.

Pro Jessie Buckley jde o mimořádně vděčnou hlavní roli (resp. více rolí zároveň), v nichž může své dramatičnosti zcela popustit uzdu. Její kreace je místy děsivá, většinou je z ní však cítit spíše ironie a herečka s nenapodobitelnou grácií poťouchle a s jiskrou v oku prochází černohumornými i hrůzostrašnými situacemi. Trochu v jejím stínu tak zůstává Christian Bale coby Frank, citlivé monstrum trpící panickými atakami a nacházející útěchu v návštěvách kina. Frankovým idolem je muzikálová hvězda s tváří Jakea Gyllenhaala, s nímž osobní konfrontace pochopitelně nedopadne úplně ideálně, nakonec však tento motiv působí nedotaženě stejně jako mnoho dalších.

Vedle svého bratra Jakea obsadila Maggie Gyllenhaal do větší role i manžela Petera Sarsgaarda a s Jessie Buckley zase mohla navázat na zkušenosti ze svého režijního debutu, pět let staré Temné dcery. Hvězdný ansámbl kromě zmíněného Balea zahrnuje i Penélope Cruz, Annette Bening a Zlatka Buriće, z čehož plynou minimálně dvě věci – jednak má Gyllenhaalovic rodina v Hollywoodu zřejmě dobrou pověst, a především se zdá, že filmařka nemusela čelit nikterak zdrcující oponentuře, jež by ji nutila nástřely potenciálních motivů zpřesňovat či redukovat.

Více než dvouhodinový film vyloženě překypuje nápady i vizuální opulencí. Ačkoli je bezesporu sympatické vidět originální oživení zaprášeného námětu, spíše než koherentní autorskou vizi připomíná Nevěsta! bublající eintopf, z jehož hlubin na povrch každou chvíli vyvře jiná surovina – a to často taková, co moc neladí s těmi ostatními.

Postupně tak narážíme na scény zahrnující anachronickou diskotéku, duo noirových detektivů s podivnou vztahovou dynamikou, transgenerační ženské porozumění a feministickou revoluci ze záhrobí, zároveň však i obdiv vůči pasivnímu odporu Melvillova písaře Bartlebyho a v neposlední řadě třeba také zasnění nad kinematografií jako prostorem, v němž si může každý odžívat své sny. Ve vizuální stránce či atmosféře dílčích momentů lze spatřit odkazy na Metropolis, Cruellu, Bonnie a Clydea, Jokera, Mladého Frankensteina, videoklip Thriller od Michaela Jacksona... A takto by šlo ještě nějakou dobu pokračovat.

Přehrajte si trailer Jedna z prvních zámořských recenzí Coppolovy Megalopolis nazvala dílo „big, beautiful mess“ a ačkoli novinka naštěstí není tak nestoudně rozmáchlá, dojem poněkud nekoordinovaného sešití z mnoha nesourodých částí vyvolává také – zmíněná úvodní nejistota nad žánrovým uchopením je tedy na místě až do závěrečných titulků. Takovýto divácký zmatek rozhodně může být plodný i zábavný, rozhodně však nebude pro každého.