Upřímně, hrané adaptace či variace na legendární pohádky od Disneyho nemám zrovna moc v lásce a považuji je ve většině případů za hodně lacinou snahu slavného studia, jak z prověřených značek vymáčknout ještě více peněz. Ano, Ritchieho Aladin či Popelka Kennetha Branagha dokázali i z „kopírky“ díky svému stylu a zručné režii vymáčknout takřka maximum, jinak jsou však tyto projekty ve velké míře pro mě jen snímky bez duše nepřicházející s ničím novým. Jenže nyní dorazil na scénu režijní talent Craig Gillespie, který sáhl po psí taškařici 101 dalmatinů trošku nezvyklým způsobem. A já se doteď tak trochu divím, že mu u Disneyho toto osvěžující a odvážné pojetí vůbec schválili.

Natočit origin šílené záporačky Cruelly de Vil se zdá na první pohled jako zbytečný počin a nikam nevedoucí nápad. Přeci jen na co nám bude zrod geniálně černobílé nemesis psích hrdinů, kterou před mnoha lety krásně přepáleně ztvárnila Glenn Close, že ano? Jenže režisér oceňovaného kousku Já, Tonya ukazuje, že ve správných rukách se dá udělat hezky nečernobílý a v rámci žánru šikovně vystavěný a neodolatelný charakter opravdu z každého. A navíc jí budete i přes záporáckou budoucnost vlastně i fandit. 

Dostáváme tak životem zkoušenou Estelle, jež se po tragické smrti své matky potlouká se dvěma kamarády/zlodějíčky Londýnem a sní o hvězdné módní kariéře. A tyto dveře se jí překvapivě otevřou ve chvíli, kdy potká legendární módní návrhářku, baronku von Hellman, jež jí dá možnost u ní pracovat. Estella ovšem brzy zjistí, že právě baronka má se smrtí její matky společného víc, než tušila. Začíná tak její neotřelá cesta za pomstou, při níž se čím dál více drásá na povrch Estelly zlejší a šílenější já, správně drzá Cruella.

Už od prvních minut je pak jasné, že Craig Gillespie rozhodně nešel k Mickey Mouseovi natočit další otrockou adaptaci podle šablony ala Lví král, ale kousek, jenž půjde co nejvíce svou cestou a bude se ostatním disneyovkám vymykat, jak to jen půjde. A ono to opravdu šlape až nad očekávání dobře. Cruella je neskutečně stylovým výletem do 70. let s parádní retro atmosférou, poctivým britským feelingem a správně punk-rockovou hrdinkou navrch. Gillespie se opravdu snaží, aby dalmatinovský prequel byl v každé minutě svěží a neokoukanou zábavou s parádní audiovizuální stránkou, výtečnými módními vsuvkami a v neposlední řadě také parádním soundtrackem. Ten je sice možná trochu líně složen z těch největších hitů sedmdesátek, zároveň jsou ovšem tak šikovně a chytlavě využity, že se za to nejde na tvůrce moc zlobit.

Cruella je zkrátka po všech stránkách řemeslně precizním kouskem, u něhož fungují i menší heist vložky či celkově až takřka komiksová přepálenost tamního světa i ústředních postav. Proměna v ikonickou nemesis dalmatinů pak díky její dvojí osobnosti i motivu pomsty funguje na jedničku a vlastně vůbec nevadí, že si k ní divák vytvoří sympatie a po většinu času jí drží palce. Emma Stone je totiž v titulní roli opravdu neodolatelná, slavnou postavou si neskutečně užívá a už tak velmi našlapanému filmu dodává další obří porci energie. To samé se dá ostatně říct i o její rivalce v podání výtečné Emmy Thompson, která si svou prvotřídní mrchu vychutnává s vyloženou grácií.

I přes režijní záměr natočit nejodvážnější a nejstylovější disneyovku široko daleko má však Gillespieho vize menší zádrhel. Pořád totiž točí variaci na slavný animák pod vedením obřího filmového studia. Tamní kravaťáci sice nechají režiséra sympaticky odvázat, na některých scénách je ale velmi znát, že chtěl být Gillespie ještě odvážnější a temnější. Jenže naplno disneyovské mantinely zkrátka rozbořit nelze, a tak snímek doplácí na to, že se musí místy držet na uzdě, nezapomínat také na dětičky a předhodit malým divákům sem tam nějaký ten vtípek. Film, který by chtěl být viditelně ještě ponurejší a více jokerovský, tak hlavně v druhé polovině začíná doplácet na rodinně předvídatelnou zápletku a zejména přepálenou stopáž, kvůli níž už autorům ke konci dochází dech. Kvůli značce 101 dalmatinů tak musí Gillespie svou vizi korigovat do rodinnějšího balení.

Přehrajte si trailer I přes tento tvůrčí paradox jsem si však Cruellu užil více, než jsem po upoutávkách čekal. Gillespie mě díky parádnímu tempu a stylové režii do atmosféry Londýna ze sedmdesátek místy ponořil opravdu parádně, a to i díky lahůdkově rebelující Emmě Stone. Jedná se navíc o hezký důkaz toho, že i ve zdánlivě stojatých a producentsky přísných vodách, dokáže vzniknout něco trošku osvěžujícího a neotřelého. Zbývá tedy jen zodpovědět otázku, pro koho je disneyovská novinka vlastně určena. Je totiž pravda, že pro ratolesti je zde psích či vděčných gagů pořád málo a dospělé publikum zase může odradit ona předvídatelnost. I přesto si myslím, že tentokrát bude díky svěžímu punkovějšímu výletu do let minulých přeci jen spokojenější odrostlejší cílovka, která by měla nechat děti rovnou doma.