Co kdybychom překroutili Frankensteinův příběh? Jeho oživené dílo by se snažilo dostat daleko od něj, namísto toho, aby jej pronásledovalo. Místo manželství si přálo poznat sexuální potěšení. A monstrózně sešitou tvář by nosil stvořitel. Prométheovskou vážnost bychom pak nahradili černým humorem a satirou. Dostali bychom Chudáčky (v originále Poor Things). 

Nový film řeckého režiséra Yorgose Lanthimose staví na románové předloze skotského spisovatele Alasdaira Graye z roku 1992, který napodobuje Frankensteina Mary Shelley nejen zápletkou, ale i stylem vyprávění. Podobně jako mnoho slavných anglických hororů 19. století volí k zprostředkování děje formu románu v dopisech, kterou se vyznačoval vedle úvodu Frankensteina i Stevensonův Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, formou deníku je pak psán Dracula. Grayův román však není vyprávěn z pohledu Belly, hlavní hrdinky, ale jejího lékaře a druha.

Chudáčci: FOTOGALERIE

Film nám v černobílém úvodu představuje Willema Dafoea jako zarputilého Godwina Baxtera (pomrknutí na jméno William Godwin, jenž byl otcem Mary Shelley), kterého jeho stvoření Bella Baxter oslovuje nesmírně přiléhavou zkráceninou God, Bůh. Godwin je geniální vyděděnec, na němž vlastní otec prováděl anatomické pokusy a který šokuje své studenty medicíny tím, že je nutí orgány do pitvaného těla vkládat zpátky přesně na místo, které jim náleží. Není jasné, zda jeho sousedy více děsí jeho zjev nebo reputace, na protilehlý chodník však přecházejí tak jako tak. Ať už kvůli jeho experimentům nebo zjizvené, nahrubo sešité tváři ho mají za zplozence ďábla. A to netuší, co skrývá ve svém domě.

God si krátí chvíle mezidruhovým křížením, respektive pasováním hlav na nepatřičná těla, a tak mu po zahradě pobíhají poloviční králíci a houseři s tělem psa. Jeho stěžejním dílem a korunním experimentem je ale Bella (Emma Stone v geniální kreaci). Když se s ní setkáváme poprvé, je hrdinkou s tělem ženy, ale myslí batolete.

Dělá nicméně ohromné pokroky. Denně se naučí patnáct nových slov, jak Godwin informuje jednoho ze studentů, Maxe, kterého vybral k tomu, aby o Bellu pečoval a dělal podrobné zápisky o jejím duševním růstu a vývoji. Max se do Belly postupně zamilovává a příliš mu nezáleží na tom, že se momentálně nachází v mentálním stadiu hraní s jídlem a nevládne ještě tak docela koordinovaným pohybem. Jakmile musíte počítat a zapisovat, kolik oříšků si mladá dívka vkládá do úst, je od zažehnutí citů jen kousek. Ostatně, dívka má tvář Emmy Stone. A nacházíme se v 19. století. 

Její objevování neznámého nakonec nutně vede i k rozpoznání způsobu, jak se „udělat šťastnou“. Zahrnuje vkládání ovoce a zeleniny do tělesných otvorů a nekoresponduje tak docela s viktoriánskou morálkou. Bella nemůže uvěřit, že masturbace není něčím, čemu se lidé neoddávají svobodně kdekoliv a kdykoliv. Podobné překvapení ze společenských konvencí, a jejich ignorování, potká Bellu ještě mnohokrát. Zatím však žije zcela izolovaná od vnějšího světa. V bublině, ne nepodobné těm, které sám Godwin vyfukuje z úst během svého komplikovaného zažívacího procesu. Jeho tec, přední chirurg, si na něm totiž v dětství zkoušel různé své anatomické teorie, včetně té, které žlázy jsou a nejsou v lidském těle potřeba k životu.

Aby si God zajistil Bellino setrvání v domě, navrhne Maxovi sňatek s jedinou podmínkou, že novomanželé musejí bydlet u něj (pak si vzpomene ještě na druhou podmínku, že Bella musí souhlasit). Ta se manželství v principu nevzpouzí, ale nejdříve chce zažít nějaké to dobrodružství (nejlépe sexuální povahy). To jí nabídne právník Duncan, oknírkovaný Mark Ruffalo. Obvykle spořádaný Mark se zde mění ve floutka k nepoznání, který přináší únik v podobě výletu do Lisabonu a neočekávaně i cestu po Středomoří, která hrdiny dovede až do Paříže. Pro Bellu se jedná o rázné rozražení oken do světa a tomu odpovídá i barevná paleta, která se z černé a bílé každodennosti proměňuje v pastelové barvy korespondující s nadšením z rozlehlého světa v dětských očích. 

Yorgos Lanthimos prodělal dvě tvůrčí období, jedno řecké, jehož nejslavnějším zástupcem je incestní Špičák, a nyní americké, v němž už stihl natočit čtyři snímky. Je zajímavé, že si své hlavní herecké hvězdy půjčuje dvakrát: Colin Farrell se objevil v Humrovi a Zabití posvátného jelena, Rachel Weisz v Humrovi a Favoritce a Emma Stone ve Favoritce a Chudáčcích. Zdá se, že spolupráce s Emmou Stone přináší oběma potěšení i zvláštní jiskru, a Emma pro Lanthimose zachází do nových dálav.

Její nasazení a tělesné herectví v Chudáčcích, vyznačující se zpočátku sekanými a prudce kloubnatými pohyby a postupně přibývající plynulostí, je pozoruhodné. Není navíc úplně běžné, aby měly ačkové herečky tolik sexuálních scén, natož aby je neprovozovaly s jinými hvězdami, ale neznámými chlapíky, navíc často s různým tělesným postižením. Nahota ovšem ani v nejmenším nezastiňuje její herecké umění, které nemá v rámci její generace a zejména v této poloze příliš konkurenci.

O Lanthimosových filmech se často říká, že jsou „divné“. Ale co to přesně znamená? Nezřídka přichází s premisou, která je nějakým způsobem surreální nebo kafkovská, kupříkladu v tom, že se postavy bez odmlouvání podřizují na první pohled absurdním pravidlům, jako když je Colin Farrell ochoten přijmout, že zůstane-li single, bude proměněn ve zvíře dle vlastního výběru. Podobně se v Zabití posvátného jelena vzpouzí modernímu vědeckému myšlení a řeší situaci důvěrou v osud a mýtus. V tomto směru byla Favoritka „podivná“ méně (tu i Chudáčky napsal scenárista Tony McNamara, který má na svědomí též satiru ruského carství v seriálu Veliká). Do Chudáčků se surreálnost Lanthimosovy představivosti podepisuje výrazně i výtvarným uchopením. 

Efektu surreálna dosahuje podobně jako například malíř Magritte – ne že by nutně ukazoval nesmyslné výjevy, ale jejich kombinací, mnohdy doslovnou v podobě anatomických experimentů s tělem jednoho živočicha a hlavou druhého – vzniká dojem nepatřičnosti či podivnosti. 

Výtvarná stránka kombinuje černobílost s pastelovostí, viktoriánské pravé úhly se steampunkem, šaty předminulého století opatřuje střihem z moderní runwaye. Ve vizuálu najdeme stopy Karla Zemana i Julese Vernea. A samozřejmě Lanthimos nezapomíná ani na své oblíbené rybí oko (za mě už zasluhuje vydloubnout).  Za kamerou stál Robbie Ryan (nasvícení je jedna z velkých předností snímku), o výpravu se postarali James Price a Shona Heath (design Godwinova domu patří k těm nejlepším, které jsem v posledních letech viděl) a o hudbu, která je brilantní, atonální a nepředvídatelná, jako když dítě experimentuje na klaviatuře, Jerskin Fendrix.

Frankensteinovské příběhy se většinou zaměřují na vyděděnost, osamělost člověka, jeho touhu po společnosti a lásce, zatímco Chudáčci a s nimi Bella akcentují sexualitu. Film je to dozajista perverzní, a to nejen v tom, že zobrazuje menšinové či fetišistické praktiky, ale že je v něm cosi zvráceného a neobvyklého. Je znepokojivé sledovat ženu mentálně nevyzrálou, zato tělesně zcela dospělou, činit sexuální rozhodnutí. Kdy je eticky přípustné mít s Bellou pohlavní styk? Tehdy, když se naučí používat slovo „empiricky“?

Zároveň je cosi osvobozujícího v tom, jak málo se film snaží moralizovat nebo být univerzální zpovědí Ženy. Je to jeden příběh jedné frankensteinovské postavy, a tak je ho třeba brát. Přesto si klade obecné otázky: co znamená mít tělo, co to vůbec obnáší? Co dělá tělo tělem a osobnost osobností? Jak souvisí poznání sebe sama s tělesností? Snímek odvážně ukazuje fyzické potěšení jako součást dospívání, růstu a formování osobnosti. 

Je otázkou, nakolik Chudáčci obměňují známý trope „born sexy yesterday“, tedy narozená včera a sexy. Ale fakt, že vidíme Bellu i v mentálním věku batolete a projdeme si s ní všechna Freudova stadia, se klasickému užití tohoto vzorce vymyká. 

Lanthimosovy filmy jsou kritizovány za přílišnou délku, až repetitivnost. Tento argument se objevil zejména u Favoritky a zazníval i u Chudáčků. Já ostře nesouhlasím. Opakování u Favoritky značilo nepolevující rutinu dvora a nekonečnost pletichaření, zde pak opakování slouží k zobrazení zrychleného růstu a zrání hlavní hrdinky. U komedie není takto zásadní plynutí času a sním související přerod postavy až tak obvyklý. Bella je díky rychlosti dospívání imunní vůči společenským konvencím, protože ty jsou člověku vštěpovány skrze roky a roky indoktrinace. Necítí tedy stud ani na ní práce v nevěstinci nezanechává zásadní následky v podobě traumat. Bellina otázka, zda by zákazníci neupřednostňovali, kdyby si je vybíraly samy nevěstky, je zároveň hluboká i naivní. 

Filmu se někdy vyčítá, že bere pozici ženy ve společnosti 19. století příliš lehkomyslně. Například v tom, že by nebylo jednoduché se z podobné situace, v jaké se Bella v nevěstinci nachází, vymanit. Ale Chudáčci si absolutně nekladou za cíl být univerzálním příběhem. Naopak jsou velmi specifickou vyprávěnkou.  

Jejich zálibu v určité zkratkovitosti nacházíme i v tom, že Bella či další postavy korzují po všech zásadních institucích a sociálních teoriích konce 19. století (od sufražetek, marxismu a utopismu po instituci prostituce a blázince). 

Chudáčci jsou extatická plavba za poznáním (nikoliv nejméně poznáním toho, jaká potěšení nabízí lidské tělo), a s tím souvisejícím sebepoznáním. Jsou černou komedií i satirou. Pastišem hororové a sci-fi literatury 19. století. S geniální Emmou Stone v hlavní roli dítěte – dívky – ženy, která svou přímostí šokuje a baví společnost. A nastavuje jí nekompromisní zrcadlo, tak jako to dělá každý šašek či bloud.