Když se řekne sci-fi, většina lidí si představí osudový akčňák s vesmírnými koráby - prostě Star Wars nebo Cameronovy Vetřelce. Tenhle žánr je ale živ i z daleko menších příběhů. Z dramat ze zaniklých světů, z komedií o šílených vynálezech nebo, což je případ Ex Machiny, z dialogovek s roboty.

Ano, umělou inteligenci už Hollywood probral tisíckrát ze všech stran. Lidstvo je ale každým rokem technologicky vyspělejší, takže se dají vymýšlet stále přesnější vize toho, jak jednou vyrobíme život. Něco takové si pomyslel i Alex Garland, úspěšný scenárista 28 dní poté, Sunshine a Dredda, který se u Ex Machiny poprvé posadil i za kameru. Pisálci to obvykle dělají proto, aby svůj výtvor uchránili od cizí interpretace. A tady se dají krásně najít pozitiva i negativa toho, když se to některému z nich povede.

Ex Machina je jednoduchým příběhem mladého programátora (Domhnall Gleeson), který vyhraje firemní loterii a je vyslán do odlehlého sídla svého geniálního šéfa (Oscar Isaac). Neví přesně, co tam na něj čeká, ale ví, že nepůjde o nic obyčejného. Když tedy dorazí a je požádán, aby testoval novou, (snad) plně soběstačnou robotickou technologii, nevěří vlastnímu štěstí. Jak už to ale v podobných příbězích bývá, brzy ho začne nahlodávat pocit, že mu šéf neříká úplně všechno...

Komorní, působivé, inteligentní. To jsou tři slova, která Ex Machinu vystihují nejlépe. Na Garlandově filmu je dost vidět, že měl od začátku jasně nalajnované mantinely a že jeho tvůrce přesně věděl, co chce říct, jak to hodlá říct a že to tak také řekl. Film na vás tedy systematicky vybalí všechny Garlandovy poznatky a teorie, které jsou povětšinou hodně zajímavé a určitě o nich budete debatovat po cestě z kina. Vznik umělé inteligence je tu podložen solidními argumenty, ve kterých se zároveň skrývá sociální komentář dnešních internetových poměrů. Po scenáristické stránce tudíž jde o hodně vypiplanou práce, která nestojí na místě, ale posouvá žánr (nebo alespoň jeho filmovou odnož) zase o krůček dál.

Stejnou dávku chvály jako vytěžení tématu si zaslouží i herecké obsazení. Isaac s Gleesonem jsou tradičně vynikající, nejvíc ale zaujme švédská krasavice Alicia Vikander, jíž si možná pamatujete z Královské aféry nebo Anny Kareniny. Ústřední robotka, na níž Gleeson provádí Turingův test, je v jejím podání křehkou bytostí, do níž se zblázníte podobně jako do Rachael z Blade Runnera. Vůbec se tedy nedivíte tomu, když se Gleesonovi roztřesou kolena a začne maličko ztrácet objektivitu.

Ex Machina je tudíž tak trochu romance, především se ale jedná o atmosférické drama, u kterého analyzujete každé slovo a každou dějovou zákrutu. Garland vám ostentativně dává najevo, že se toho děje daleko víc, než se na první pohled zdá. Dvě třetiny filmu jste tak v dusném napětí a snažíte se rozklíčovat, která z vašich mnoha teorií je ta správná.

Tahle hra je samozřejmě velmi vítaná a značí dobře odvedenou práci, pak ale Ex Machinu zasáhne to, co mnoho filmů (ehm, Sunshine) před ní - problematické rozuzlení. V tomhle případě nejde o to, že by nebylo logické nebo pasující. Bohužel ale není tak přelomové, šokující a srdceryvné, jak jste si celý film přáli. Závěrečná pětiminutovka je navíc dost zbytečná a ukazuje vám věci, které klidně mohly být nechány na divácké představivosti. Garlandovo dítko tedy ve finále nešikovně klopýtne. Naštěstí ale ne tak moc, aby to rozbilo dojmy z celého předchozího dění.

I přes příliš doslovnou tečku tu tedy máme interesantní a technicky precizní dialogovku, která by měla Garlandovi otevřít vrátka k dalším projektům. Bránění vlastního materiálu mu jde na jedničku, na druhé straně by se ale měl naučit lépe "adaptovat" a nebát se místo vedení diváka za ručičku víc stříhat. Takhle se nelze zbavit dojmu, že mohla být Ex Machina o ještě o něco dráždivější, nekompromisnější a dotaženější. Třeba Aronofsky by se na ní vyloženě vyřádil. Holt ale není každý den posvícení, a i takhle se můžeme radovat z malé sci-fi, která je pro výlet do kina plně dostačující.