Nejspíš se to muselo stát. Dvě nominace na Oscara, dobytí Cannes i Benátek, nadšení ze starého kontinentu i ochota zámořských hvězd k účasti na experimentech jednoho řeckého podivína. Yorgos Lanthimos film od filmu roste, a tak bylo jen otázkou času, kdy dveře do Hollywoodu rozkopne naplno. To se mu s aktuální Favoritkou (soudě dle nominací na Zlaté glóby) daří, ačkoli to s sebou nese i určité předpokládatelné neduhy.

Tentokrát se Lanthimos nevydal do pokřivené současnosti, nýbrž si vybral historickou látku. Ocitáme se na počátku 18. století, kdy Británii vládne Anna Stuartovna. Tu za kdovíjak rozhodnou a zdatnou královnu rozhodně nepovažujeme, navíc kvůli zdravotním problémům a především předčasné smrti všech sedmnácti dětí (většinu nedonosila, jen jedno se ve skutečnosti dožilo aspoň jedenácti let) se jedná spíše o tragickou postavu. Ve skvělém podání Olivie Colman navíc obohacenou o typickou rovinu znuděné aristokratky, která nemá kontakt s realitou a je spíše komickou figurou.

O její přízeň bojují dvě mladší ženy, v něčem rozdílné, v něčem naopak až nebezpečně podobné. Pomocí intrik a manipulace se snaží průbojná lady Sarah i její sestřenice Abigail vetřít do královniny přízně a ukousnout si tak z mocenského koláče co největší sousto. Rachel Weisz i Emma Stone podávají skvělé výkony a celá ústřední trojice silných žen si krade film pro sebe.

Máme tak před sebou další výrazně ženský film, okořeněný rozdílným přístupem Sarah a Abigal, jelikož jedna dosahuje svého především pomocí silových metod, druhá spíše jemnými intrikami (dosaďte si genderové paralely sami). Příběh je proto v zásadě nadčasový, žánr kostýmního dramatu především umožňuje jasnější orientaci na mocenské hrátky.

Výrazná kamera Robbieho Ryana překvapuje neotřelými úhly a odvahou v použití rybího oka, ozvláštňuje tak poměrně tradiční výpravu. Lanthimos se tentokrát drží na uzdě nečekaně hodně a až na pár scén s přehnaným líčením a pěveckou či taneční zábavou britské smetánky své vnitřní bizáry na povrch nepouští. I dialogy znějí překvapivě konvenčně, ačkoli černohumorná krutost známá z předchozích filmů alespoň občas probleskuje. Je však znát, že tentokrát si scénář nenapsal sám, ale využil textů nepříliš známých Deborah Davis a Tonyho McNamary. Výsledný produkt je tak o poznání poklidnější a uhlazenější, což mě osobně dost mrzí. Ani vyznění tudíž není tak zdrcujícím zrcadlem naší společnosti jako v případě Humra či Špičáku, spíše vyústí do lehce banálních myšlenek o tom, že občas jedno zlo prostě vystřídá jiné, že láska je komplikovaná a má mnoho podob a že všichni jsme tak trochu králíci. Interpretační podnětnost, již Lanthimos dokáže vstřikovat do absurdních hrátek na plátně, je zde značně oploštělá.

To vše tedy vede k tomu, že z hlediska průměrného hodnocení diváků i množství ocenění se bude jednat o nejúspěšnější snímek řeckého samorosta, oběti však byly učiněny nemalé; a pro mě bohužel až příliš významné.